Všechno se rozběhlo kupředu obrovským cvalem a události nešly zastavit. S jídlem rostla chuť a Vargovy po vypálení Fantoftu narostl hřebínek, takže se pasoval do role black metalového vůdce, z tohoto postu se ve skupině Inner Circle (někdy také nazývané Black Metal Mafia či Satanic Terrorists) snažil vystrnadit Euronyma. Poukazoval na jeho žvanivost, i na skutečnost, že lídr Mayhem nikdy nebyl při vypálení některého z norských kostelů, v čemž jasně vedli Varg a basista Emperor Samoth. Kolem nich se pomalu začínala stahovat smyčka, média zveřejňovala jedno spáleniště za druhým a bezradná policie brala zavděk jakoukoliv indicií. Když bubeník Emperor Faust 21. srpna 1992 v Lillehammeru ubodal homosexuála, který se jej pokusil obtěžovat, bylo jasné, že vše přerostlo do obludných rozměrů.
Varg byl jako v transu. Na pozadí ohořelých ruin kostelů, které hořely prakticky po celém jižním pobřeží Norska, stále tvořil novou hudbu. EP "Aske", pojaté jako poklonu black metalovým kořenům, ještě předhodil Euronymovy a jeho vydavatelství Deathlike Silence, ale paralelně točil další album, navzdory tomu, že "Det som engang var" měl stále v šuplíku a o jeho vydání zatím nerozhodl. Jenže zažíval obrovský umělecký přetlak, který si žádal další nahrávání. Na producentském místě znovu seděl Pytten, který, jako kdyby tušil, že vzniká něco velkého, s Vargem pracoval na aranžích skladeb, jež byly o něco dotaženější než minule. Výraz se znovu také měnil, ačkoliv je znát, že jak "Det som engang var", tak novinku "Hvis lyset tar oss" ("Dokud nás světlo nepohltí") tvořil Varg prakticky v totožnou dobu. Skok není v tomto případě tak velký jako mezi první a druhou deskou, ovšem o vaření ze stejné vody se mluvit nedá.
"Hvis lyset tar oss", jejíž obal zdobí obraz Bídník od norského malíře devatenáctého století Theodora Kittelsena, symbolizují čtyři dlouhé kompozice, které se zejména v titulní věci vrací částečně k původnímu black metalu, jenž monotónně tepe do uší pekelným tempem a Vargových skřehotem. Vikerness s Pyttenem v mnohem širší míře využívají klávesy, které dotvářejí specifickou atmosféru zmaru a jsou dominantní zejména pro úvodní čtrnáctiminutovou věc, nazvanou podle minulého alba (s drobnou úpravou) "Det som en gang var". Ta nepokračuje v pohanské atmosféře minulé desky, spíše jde cestou temnějšího a tesknějšího znění, což je další krok na evoluční cestě Burzum, která na albu ještě nedosáhla vyvrcholení.
Druhá polovina desky je přitažlivě schizofrenním příkladem Vikernesovy tvorby, "Inn i slottet fra droemmen" ("Do hradu ze snů“) je black metalová, takřka bohapustá řezničina, monotónní nářez, který by se neztratil ani na první desce. Závěrečná čtrnáctiminutová "Tomhet" ("Prázdnota") je nečekaným, zvukomalebným, ač značně skličujícím ambientním kusem, který Varg natočil pomocí syntezátoru. Skladba zcela mění atmosféru nahrávky a jasně ukazuje cestu k příštímu albu "Filosofem", které podobný směr rozvinulo do celé šíře. "Hvis lyset tar oss" do tohoto hájemství zatím jen opatrně nakukuje, ačkoliv je jasné, že dveře do jiné hudební dimenze jsou otevřeny.
Šílenství řádilo v době dokončení „Hvis lyset tar oss“ naplno a když média přinášela zprávy o požárech kostelů a Norsko lomilo rukama, pasoval se Varg na lídra scény, navzdory tomu, co říkal a dělal Euronymous. Zatímco ten se lopotil s debutovou deskou, Vikernes dělal jedno album za druhým, která díky jeho vizionářství získávala velký umělecký přesah, přičemž se nedalo mluvit o black metalu, ale o ztělesnění čistého zla, po čemž Euronymous prahl celou kariéru. Vargovi rostl hřebínek a když se rozhodl pro nevídaný čin, že si k sobě domů povolal novináře, aby jim vyprávěl o konání Inner Circle, začalo se pochybovat o jeho příčetnosti. Redaktoři renomovaného norského listu mu nejprve nevěřili a člověka, který seděl v zatemnělé místnosti prokryté hákovými kříži, považovali za blázna, když jim však řekl skutečnosti, o nichž mohl vědět jen ten, kdo kostely vypálil, byla z toho senzace.
Varg putoval za mříže, kde však dlouho nepobyl, protože důkazy proti němu byly tak chatrné, že na vznesení obvinění nestačily. "Je to tady až moc hezké. Není to vůbec peklo. V této zemi mají vězni postel, záchod a sprchu. Je to úplně směšné, požádal jsem policii, aby mě uvrhla do skutečného žaláře a také jsem je povzbuzoval k použití násilí,“ napsal z vězení. V té době vyšel slavný článek „Ošklivá pravda o black metalu“ v britském magazínu Kerrang!, který sice obsahovat řadu nesmyslů, ale světu ukázal, že na severu Evropy se děje něco ohavně přitažlivého. Svět se začal zajímat o Mayhem i o Burzum, ovšem Varg držel svou hudbu stále pod zámkem a stejně jako „Det som engang var“ i „Hvis Lyset tar oss“ putovalo šuplíku a mělo světlo světa spatřit až v dubnu 1994, kdy už Varg nemohl vyrazit na koncertní pódia. O tom v době, kdy „Hvis lyset tar oss“ tvořil, uvažoval. Myšlenku na to však brzy zavrhl. Brzy na to vzplál další kostel…
|
