Kytarista Tak Matsumoto je v tuzemsku takřka nepopsaným listem, ovšem v japonské domovině platí za muzikanta, který si podle mínění tamních fanoušků zcela oprávněně užívání postavení kytarového hrdiny. To si vydobyl zejména působením v kapele B`z, která se s každým albem umisťuje na vrcholu japonské hitparády. Tato skutečnost Matsumotovi zaručuje, že si na hudební scéně v zemi vycházejícího slunce může dělat prakticky co chce, což dokázal už v roce 2004, kdy si postavil vlastní projekt, nesoucí jeho jméno, a do něhož angažoval těžké váhy zámořské hard rockové scény. Za mikrofon se v něm postavil frontman Mr. Big Eric Martin, baskytarový post obsadil předák Night Ranger Jack Blades a na bubenickou stoličku usedl světoběžník Brian Tichy, známý prací pro Whitesnake, Ozzyho Osbournea, Billyho Idola, Foreigner či Slashe. Sestava k pohledání, která natočila velmi slušné debutové album, a poté jí postihl obvyklý osud superskupin, neboť skončila na dějinném smetišti.
Zdálo se, že navždy, jenže hvězdy byly Matsumotovi nakloněny a loni přišel čas projekt oprášit. Nahrálo tomu několik skutečností. Martin odjel s Mr. Big rozlučkové turné, Night Ranger zažívají volnější období a Matsumoto dostal impulz na další spolupráci s americkými hvězdami od vydavatelství Frontiers Music. Absentuje Tichy, jehož na bubenické stoličce nahradil bývalý člen Guns N`Roses z dob největší slávy alb „Use Your Illusion“, Matt Sorum. Znovu je pohromadě sestava jako hrom, která naštěstí není firemním produktem italského vydavatelství, ale projektem, do něhož všichni zainteresovaní muzikanti otiskli svůj skladatelský vklad. Kápem je japonský kytarista, ale i on si je vědom toho, že vedle sebe má hvězdy a nesoupeří s nimi o pozornost. Hraje ve prospěch celku, což je deviza desky.
Ta se snaží, aby hudbu zasadila (alespoň co se týče formy) do slavných rockových dob, někam na přelom osmdesátých a devadesátých let. Je jisté, že s nejlepšími kousky od Mr. Big či Night Ranger příliš soupeřit nemůže (přece jen doba je úplně někde jinde), ale i tak se z ní vyloupne několik velmi dobrých kousků. Nepatří mezi ně dancemetalová kooperace s umělohmotnými Babymetal v „Eternal Flame“, či otřesná „The Story Of Love“, v níž hostuje zpěvačka LiSA, jejíž hlas si s Martinovým nerozumí, ale řada dalších věcí dokáže příznivce zúčastněných muzikantů o kvalitě přesvědčit. Eric Martin je zjevně v lepší vokální pohodě než při tvorbě loňského alba domovských Mr. Big, ačkoliv i jeho částečná ztráta nezaměnitelného hlasu z minulosti postihla. O instrumentálních výkonech ostřílených mazáků se nemá smysl vyjadřovat, jsou pochopitelně na vysoké úrovni.
Čtveřice stylově nikoho překvapit nedokáže a proto musí spoléhat na sílu skladeb. Vrcholovým dílem je dramatická „Jupiter And Mars“, která se dotýká epických hard rockových a prog rockových vrcholů sedmdesátých let. Výborně působí „Endless Sky“ ve stylu raných Rainbow či Deep Purple z coverdale-hughesovských dob, či „Dark Island Woman“, který sází zejména na stadionový refrén, v němž se Martin bičuje k velkému výkonu, o němž mohou panovat pochybnosti, zda by jej byl schopný opakovat naživo. Opakem rozmáchlejších věcí je závěrečná „Guitar Hero“, svižná hardrockovka v los angeleském stylu a úvodní „Crash Down Love“, která ukazuje, že jak Martin, tak Blades (a koneckonců i Sorum) vzešli ze zářivé scény Sunset Stripu. Další skladby, jejichž typickým příkladem je „My Life“, lezou do ucha o něco pomaleji, ovšem mají šanci se v něm uhnízdit.
„TMG II“ je dobrá deska, která po čase svou sílu ukáže. Zprvu se to nezdá, ale pokud jí dáte šanci, dokáže se odvděčit a sympatie k tomuto projektu budou stoupat. Je to kousek poctivé hard rockové práce, což je věc, která se pomalu, ale jistě, začíná vytrácet spolu s odchodem starých mistrů.
|
