Kill City Bandits mohli reprezentovat kolem roku 2010 v době skandinávské vlny glam metalu naději norské scény. Nebyli hitoví jako Reckless Love nebo práskaví jako Crashdïet, ale docela dobře vyplňovali díru, která vznikla rozpadem kultovních Hanoi Rocks. Stejně jako legendární Finové se našli v mixu starých The Rolling Stones, T. Rex, New York Dolls a punkových The Clash či Ramones, z čehož vznikla hudba, která měla potenciál zaujmout i proto, že Michael Monroe se po rozpadu Hanoi Rocks začal věnovat sólové tvorbě, s níž směřuje spíše k punkovější a rock n`rollovější podobě, než byly dávné upírské songy Andyho McCoye. Jejich neopakovatelnou atmosféru se Kill City Bandits docílit nepodařilo, přesto jejich práce z té doby (dvě na koleni vydaná EP „How The West Was Wasted“ a „Echoes From Boot Hill“) svůj půvab měly.
Poté se nad Kill City Bandits (neplést s americkou kapelou Kill City Dragons z počátku devadesátých let, která hrála podobnou hudbu) zavřela voda a nastala dlouhá pauza, kterou dodnes kapela plnohodnotně nevysvětlila. Comeback z loňského roku tohle všechno maže, protože parta z norského hlavního města je nečekaně zpět s plnohodnotným debutem. Ten znovu vydává ve vlastní režii, ale to neznamená, že by se jednalo o dílo chudých příbuzných, protože po zvukové a produkční stránce nahrávka netrpí žádnými výraznými kiksy. Stylově se kapela příliš nezměnila, jako kdyby čas, který zdánlivě promarnila, věnovala zdokonalování stylu. Ten je rozkročený mezi Hanoi Rocks, Dogs D`Amour, Backyard Babies a tvrdší chvilky The Rolling Stones, z nichž je cítit punková duše členů.
Drajv původního punku model 1977 a ještě starších garážových kapel je tím, co žene kupředu otvírák „Tall Dark Strangers“, v němž se do uší zakusují hladové riffy, aby následující „Just A Dream“ pro změnu sázela na údernější refrén. V tomto ohledu nejdál jde hitová „Cyrinda“, za kterou by i slavnější kolegové byli ochotni zaplatit měsíční apanáž. Hlas Ulrika Løsche Danneborga v ní zní o poznání přívětivěji a vystupuje z drsné polohy, která je pro něho o něco lépe charakteristická. Podobně zní i v popovější „Heavy Medication“, což je jedna z lehce přístupných věcí na albu, která kontrastuje s tvrdými riffy poháněné „Tomorrow“, v níž kapela dává ochutnat punkovou drzost.
Velkým okamžikem je hostování legendárního pianisty a klávesisty Casina Steel, rodáka z norského Trondheimu Steina Grovena, který byl na začátku sedmdesátých let u toho, když se rodil jak glam, tak punk. Hrával s britským epigonem kultových New York Dolls, se zcela zapomenutými Hollywood Brats, a posléze, v podobě punkové revoluce, vedl o poznání úspěšnější partu The Boys (chvilku píšící se The Yobs). Casino svou přítomností ozdobil skladby „Remember Me“ a „Two Shadows“, které díky jeho účasti získávají až historický nádech. „Two Shadows“ je jakýmsi tahounem druhé poloviny alba, protože poněkud unavená balada „Closed Heart“, fádní „If You Ain`t A Cowboy (You Ain`t Shit)“ a sice příjemná, ačkoliv nepříliš objevná „Till Next Time“ ukazují, že kapele v závěru trochu dochází dech.
I tak jde o obstojné překvapení a zejména příslib, že by se z kapely mohla vyklubat stálice norské scény. O pozornost bude soutěžit se stylově a skrze osobu Paulieho Vercouterena (zde v pozici bubeníka) spřízněnými Razorbats, ale je velmi pravděpodobné, že si Kill City Bandits místo na rockovém písečku vybojují. Jak bude jejich pozice silná, ukáží až další desky. Zde je položen slibný základ.
|
