Při každoroční lednové kontrole restů za uplynulý rok se občas objeví album, které za to stojí a nějž se v průběhu uplynulého roku zapomnělo. Tentokrát by funkci takové nahrávky mohli plnit (údajně se nejedná o krátkodobý projekt) Category 7, kteří jsou z ranku superskupin, ale podle nedávných vyjádření členů funguje na bázi pětičlenné kapely, které se od jiných začínajících part liší tím, že muzikanti jsou ostřílenými mazáky, jejich jména na scéně něco znamenají. Jestli to bude platit i nadále, když kapela byla pro nezájem nucena zrušit turné, které mělo propagovat bezejmennou debutovou desku, je ve hvězdách. Ne vždy platí, že kvalita jde ruku v ruce s úspěchem, a u metalu, který se v Americe propadá do čím dál hlubšího undergroundu, to platí dvojnásob. Jenže o vrtkavé štěstěně osudu toho ví tihle borci za čtyřicet let na scéně až dost, takže by je současná situace neměla překvapit.
První, čím kapela zaujme, je sestava. Nabízí americkou metalovou smetánku, základem kapely je kytarová dvojice Mike Orlando (Adrenaline Mob) a Phil Demmel (ex-Machine Head, Vio-lence), kteří spolu začali spřádat plány v roce 2023, aby k sobě přizvali exbubeníka Overkill Jason Bittnera a posléze basistu Exodus Jacka Gibsona. Vyšla jim i sázka na zpěváka Johna Bushe z Armored Saint, jenž se blahé paměti proslavil jako člen thrash metalových titánů Anthrax. Bush byl údajně první a jedinou volbou, protože jeho specifický hlas přesně seděl k hudbě, která se ve společné dílně Orlanda a Demmela začala množit. Deska se objevila na konci července a na ní se tahle parta, která spolu dohromady hrála sotva pár měsíců, prezentovala jako sehraná jednotka, která přesně ví, co chce hrát a jak svou hudbou působit, ačkoliv je jasné, že v ranku, v němž se potkává klasický heavy metal s US-power metalem a thrashem, se toto moc převratného vymyslet nedá.
Category 7, pojmenovaní podle nejvyšší síly hurikánu, sází zejména na instrumentální dovednosti čtyř instrumentalistů i pořád skvělý vokální projev Johna Bushe, který se zdá být stále ve formě, jako když točil své nejlepší desky „Symbol Of Salvation“ (Armored Saint“) a „Sound Of White Noise“ (Anthrax). Dominantní roli pro sebe chtějí uzurpovat Demmel s Orlandem, kteří se předhánějí v sólování, čímž místy z desky dělají striktně kytarovou záležitost, ale jejich exhibicionismus je dávkován s rozumem a jejich sóla nejsou tím, co by na desce mělo nudit. Od toho je tu trochu delší stopáž, než by bylo zdrávo a v druhé polovině alba posluchač začne ztrácet pozornost, čímž se mírně anuluje velice silný začátek. V závěru alba se dají najít podařené věci „Mousetrap“ a „Through Pink Eyes“, ovšem celkově platí, že pokud by jednotlivé skladby byly producentsky zeštíhleny, popřípadě závěrečná osmiminutové instrumentálka „Etter Stormen“ vyhozena úplně, působila by nahrávka ještě lépe.
Takhle může posluchač upínat pozornost zejména k úvodu alba, „In Stitches“ ukáže poctivé heavy / thrashové řemeslo a připraví živnou půdu pro „Land i Used To Love“, která se dotýká vrcholů letité činnosti zainteresovaných pánů. Když na řadu přijde „Apple Of Discord“, která nejvíce připomene Bushovo působení v první fázi Armored Saint, sluchovody se dostávají takřka do stavu euforie. „Exhausted“ dá vzpomenout na Bushovu éru s Anthrax a zejména na revoluční album „Sound Of White Noise“, které patří k vrcholu toho, co newyorská parta natočila. Jenže u „Whiute Flags And Bayonets“ se člověk začne trochu ošívat, protože zjistí, že album čerpá z neměnného mustru a trochu začne lézt na nervy i univerzální sound, což je problém drtivé většiny soudobých desek. Kapela to do konce alba doklepe se ctí hlavně díky skvělým muzikantským výkonům než zásluhou kvality skladeb.
Pokračování by si tahle deska zasloužila. Možná materiál nechat trochu více uležet, zapojit trochu více barvitosti a produkčního vtipu, a na světě by mohl být tahoun americké heavy / thrashové scény. Potenciál tu je a debutová deska pro něj zanechala slušnou startovní pozici.
|
