Aleš Brichta je bez debat jednou z nejvýraznějších osobností tuzemské rockové (potažmo metalové) scény. Někdejší zakladatel a frontman kapely Arakain se nesmazatelně zapsal do pomyslné kroniky českého metalu díky svému nezaměnitelnému hlasovému projevu, výtečným textům a energii, kterou do tvrdé hudby vkládal. Po dvanácti letech heavy / thrash metalového řádění v domovské kapele s debutovým sólovým albem roztáhl křídla a stal se hvězdou české hudby napříč všemi hudebními žánry.
Cesta na sólovou dráhu započala zcela nevinně. Kapela Arakain se v roce 1993 po menším odlivu fanoušků (s čímž se po revoluci potýkala většina interpretů) postupně drala zpět na své původní pozice a statut heavy metalové jedničky následně stvrdila studiovým albem “Salto Mortale”, v rámci kterého poprvé využila služeb externího producenta. Tím se stal zpěvák a kytarista Miloš Dodo Doležal (ex-Vitacit), se kterým měl Brichta skvělé zkušenosti během společné práce na projektu Zemětřesení. Doležal si do producentské činnosti nenechal od kapely příliš mluvit a jeho věta: “Aleši, až jednou prodáš 50 000 desek jako já, tak tě začnu brát vážně”, kterou s nadsázkou Brichtovi sdělil, byla prvním impulsem, který Brichtu donutil přemýšlet nad vlastním sólovým albem.
Hlavní důvod však přišel o několik měsíců později. Kytarista kapely Arakain Miroslav Mach se Brichtovi svěřil, že má "v šuplíku" několik skladeb, které by v kapele nikdy nedokázal prosadit, a že by byl rád, kdyby se natočily a spatřily světlo světa. Jeho původní nápad, že by skladby nazpívalo více vokalistů (včetně Brichty), byl vydavatelskou firmou Popron Music, pod kterou kapela Arakain spadala, smeten pod stůl a po vzájemné domluvě se rozhodlo, že připravované album vyjde pod Brichtovým jménem. Mach zpočátku nebyl příliš nadšený, ale následně usoudil, že se tak skladby dostanou k více lidem, než kdyby deska vyšla pod jeho jménem.
Brichta neponechal nic náhodě. Sám začal skládat nové písně a zároveň se začal probírat osobním archivem hudebních nápadů, které skládal již od základní školy. Jeho cílem bylo vytvořit album, které by se hudebně zcela lišilo od toho, co tvoří v domovské kapele. I proto na desce převážně účinkují hudebníci, kteří jsou Brichtovými přáteli, ale zároveň nemají s kapelou Arakain nic společného. Veškeré kytarové party (s výjimkou dvou kytarových sól) nahrál již zmiňovaný Miroslav Mach, baskytaru si vzal Karel Adam (ex-Kreyson, Motorband), bicí nabouchal Daniel Hafstein (ex-Kreyson, Hlahol) a ostatní nástroje (klávesy, arkodeon i nahrání dvou kytarových sól) si vzal na svá bedra Miroslav Hanuš (Sapon). Po vzájemné dohodě si produkci vzali na starost jak Brichta, tak Mach a album bylo natočeno v ostravském studiu Citron pod taktovkou Petra Slezáka.
Obsah alba je velmi rozmanitý a musel u většiny Brichtových fanoušků vyvolat mírný šok. To nic nemění na tom, že se jedná o velice důstojnou kolekci písní (která na první pohled sice zní jako každý pes, jiná ves), jejíž vydání mělo smysl, neboť i po více než třiceti letech má posluchači stále co nabídnout. To ale bohužel není případ Machova nezajímavého intra “12 klíčů”, ve kterém se prakticky vůbec nic neděje a posluchač tak prakticky minutu a půl čeká jen na to, co přijde s první regulérní písní. S “Tulák po hvězdách” se však začínají dít věci. Ústřední klávesový motiv, který podbarvuje elektrické kytary, působí skoro až pohádkově. Brichtův hlasový projev je uvolněný a klidný, ale přitom se nijak nesnaží maskovat, že mu v žilách koluje metalová krev. Píseň má hitové ambice, které vynikají především v předrefrénu a v refrénu samotném. Tento song byl poměrně populární a je škoda, že postupem let se na něm usadil prach a byl zatlačen do pozadí na úkor jiných skladeb. S následující “Nejsem ten, o kom se ti zdá” se přidává plyn a společně s agresivní “Bla, bla, bla, bla” a hutnou “Homeless” se jedná o nejtvrdší skladby desky, které by (s přimhouřením obou očí) mohly fungovat i v Arakainu (“Homeless” byla původně pro Arakain dokonce původně i napsána). Na albu tyto kousky však fungují primárně jako protipól ke skladbám, které by za žádných okolností pro Arakain vzniknout nemohly, a díky kterým se Brichta stal populárním i za hranicemi metalového žánru.
Jednou z nich je “Výlet do bájí”. Skoro až muzikálově pojatá skladba, která vyniká vkusným střídáním nálad a silnými sbory, je prvním důkazem toho, že měl vznik desky smysl. Dalším stěžejním hitem je “Barák na vodstřel”. Píseň, kterou Brichta složil již na základní škole, a která dlouhá léta čekala na nahrání. Střednětempá věc má v sobě vše, co má rockový hit mít a dodnes snad není Brichtův koncert, na kterém by tento hudební diamant nezazněl.
Album obsahuje i kupu zajímavých překvapení v podobě coververzí. Popisovat “Dívku s perlami ve vlasech” od kapely Omega je zbytečné, neboť patří na zlatou příčku nejhranějších skladeb Brichtovy kariéry. Touto předělávkou se Brichta zapsal do dějin české populární hudby a ani po více než třiceti letech neztratila nic ze své výjimečnosti. Druhou coververzí je riffovka “Kámoš dost fajn” od kapely Free, která na albu má své místo a poslouchá se jedna radost. Nijak zvlášť však nevyčnívá, za což může především na Brichtovy poměry velmi slabý text. Třetí coververzí je “Satanica”, kterou složil Brichta, ale jež primárně patří do repertoáru Arakainu. Původně jí v osmdesátých letech na koncertech zpívala Lucie Bílá, ale ta z osobních důvodů natáčení odmítla. Dle jejích slov tahle skladba patřila Arakainu a z úcty ke klukům se tedy na zpěvu nepodílela. Brichta zvolil plán B a přizval k natáčení zpěvačku Pavlu Kapitánovou, se kterou se seznámil během účinkování v muzikálu Jesus Christ Superstar. Kapitánová si s písní poradila na výbornou a díky jejímu pěveckému výkonu se “Satanica” řadí mezi nejsilnější věci na albu. V podobných superlativech lze hovořit i o titulní “Pokusná myš (Růže pro Algernon)”, která v raných letech také patřila do repertoáru Arakainu. Jedná se o temnou, atmosférickou záležitost, jejíž nádherná melancholická melodie ve spojení s tvrdými kytarovými riffy vytváří další vrchol desky, který se posluchači zaryje pod kůži.
Přestože některé skladby se dají považovat takřka za dokonalé, tak součástí tracklistu jsou i dva kousky, jež skvělý dojem z poslechu mírně snižují. Svižná “Sliby, chyby” působí, jakoby byla šita horkou jehlou a v porovnání s ostatními věcmi si nevede vůbec dobře. Kouzlo závěrečné koledy “Vánoční” mě i po mnoha letech široce míjí. Přesládlý Brichtův projev spolu s nudným textem zbytečně kazí závěr jinak vydařené desky.
Po vydání alba vydavatelská firma předpokládala, že prodeje budou nepatrně vyšší, než v případě kapely Arakain. To, co se stalo, však překonalo veškerá očekávání. Za prodej více než padesáti tisíc kusů album dostalo platinovou desku a Brichta se stal hvězdou. To vyvolalo u ostatních hráčů v Arakainu značnou vlnu nevole, která začala sílit ve chvíli, kdy se kvůli Brichtově časové vytíženosti muselo odložit natáčení nového studiového alba. Přestože Brichta neustále tvrdil, že po kariéře sólového umělce netouží, všem začalo být jasné, že po takovém úspěchu jeho vlastní hudební cesta jen tak neskončí.
|
