Když bylo jasné, že v Los Angeles kapele Alice Cooper pšenka nepokvete, rozhodla se pětice pro návrat na sever Spojených států. Nezamířila přímo do Detroitu, odkud vzešla, ale zakotvila v šedesátitisícovém městě Pontiac, vzdáleném čtyřicet kilometrů od Detroitu, aby se zde pokusila zotavit z losangeleské kocoviny a na chvíli hodila za hlavu sebedestruktivní styl, k němuž v andělském městě přičichla. Po dvou nepříliš vydařených a neúspěšných deskách byl čas na očistu a na nový nádech. Byla to pro kapelu velmi důležitá doba, protože se seznámila s mladým kanadským producentem Bobem Ezrinem, s nímž se oproti Franku Zappovi a zejména Davidu Briggsovi kapele začalo pracovat velmi snadno. Rychle našli společnou řeč a Ezrin pětici pomohl v přerodu z podivného psychedelického spolku v mnohem fortelnější hard rockovou formaci, která nasála ducha začínajících sedmdesátých let. Nemohlo jim uniknout, co se dělo ve Velké Británii, ani to, že v Americe explodovali Led Zeppelin s druhým, tvrdě hard rockovým albem.
Kapela ještě na koncertech dohrávala program z alba „Easy Action“, který se začínal mísit s novými skladbami, které šly naprosto jiným směrem. "L.A. to prostě nepochopilo," řekl frontman Alice Cooper. "Všichni brali špatné drogy. Byli na acidu, kdežto my jsme chlastali pivo. Tohle do Detroitu zapadlo mnohem líp.“ Kdyby kapela pokračovala ve stylu prvních dvou desek, úspěchu by se nedočkala asi ani v Detriotu, jenže spojení s Ezrinem pro ni byl dar z nebes. Přestože stále trvala smlouva se Zappovým labelem Straight Records, kapela začala nový materiál točit v Chicagu s vlastním produkčním týmem, v jehož čele stál Ezrin. Ten byl stejně starý jako členové kapely, proto si spolu rozuměli a chápali potřeby a hudební touhy nastupující generace. První výsledek společné práce, v listopadu 1970 vydaný singl „I`m Eighteen“, jim jasně ukázal, že nastoupená cesta je správná.
Začátek roku začal pro Alice Cooper ve velkém stylu. Singl „I`m Eighteen“ nečekaně vstoupil do americké Top 40, díky čemuž kapela dostala na stůl nabídku od vydavatelského kolosu Warner Music. Ocitla se na rozcestí, protože natočenou desku měla vydat ještě Zappova firma, ovšem kapela zoufale toužila po kontraktu s velkým vydavatelstvím. Dílo, na němž se společně s Ezrinem producentsky podílel spolupracovník kapely Guess Who, původně vyšlo pod Straight Records, ovšem poté, co Warner nabídli Zappovi finanční vyrovnání, vyšlo i pod jejich značkou. Pro kapelu to byl velký krok vpřed a známka toho, že buducnost, v níž věřila, se může stát skutečností. Pomohly spektakulární koncerty (jeden z newyorských přesvědčil Ezrina, že spolupráce může mít dobrý efekt), i skutečnost, že z předchozí tvorby přetrvalo to, co na ní bylo nejzajímavější. Podivné texty s řadou jinotajů, zabývající se psychickou člověka, temnými myšlenkami a hororovými vizemi, přežily psychedelické období a uhnízdily se i v hard rockové tvorbě.
Změna je patrná od první vteřiny, „Caught In A Dream“ rozčísne ticho výrazným kytarovým riffem z dílny Michaela Bruce. Hrstka fanoušků, které kapela měla a kteří znali předchozí dvě alba, byla v šoku, ostatní začínali souhlasně kývat hlavou do rytmu, protože tohle byla hudba pro sedmdesátá léta, která vyrůstala z tradic garážových kapel The Stooges, či MC5 a byla poučena děním ve Velké Británii, které se začínalo rozšiřovat i za oceán. Michael Bruce přispěl další výtečnou energickou věcí „Long Way To Go“, která ukázala, že v přímočarosti našli Alice Cooper velkou sílu. V opozici proti tomu je věc basisty Dennise Dunawaye „Black Juju“, ohlédnutí za kalifornským obdobím v podobě devítiminutového, po čertech temně psychedelického jamu, který drží svou strukturu, což mu hrání vypadnout z hard rockových kolejí.
Společná celokapelní práce „Is It My Body?“ je dalším plnokrevným hard rockovým počinem, a ačkoliv zaostává za první trojicí, stále má dost síly ukázat, že z Alice Cooper začíná růst vlajková loď rodící se hard rockové scény. Dalším hitem je zlověstná „Halloweed By Thy Name“, nečekaná kompoziční práce bubeníka Neala Smithe, postavená na divošských rytmech. Principál Alice Cooper přispěl lehce chameleonskou „Second Coming“, což je se závěrečnou „Sun Arise“ pravděpodobně nejméně výrazná práce na desce, ocenit lze zajímavé pěvecké linky, které přednáší sebejistý zpěvák s potřebným charismatem a specifickou barvou hlasu. Mezi ně kapela nasadila rozmáchlejší kompozici „The Ballad Of Dwight Fry“, sloužící jako ohlédnutí za šedesátými lety, ale i v ní je znát, že jde pouze o loučení s předchozí dekádou. Možná hořké a posmutnělé, ale definitivní.
Na „Love It To Death“ se nahlíží jako na základní desku amerického hard rocku začátku sedmdesátých let a album, které definovalo tehdejší zvuk. Faktem je, že ke kapele přilákalo davy nových příznivců, kteří by předtím o ní nezavadili, a ukázalo, že Alice Cooper dokáží psát zapamatovatelné hity i tvrdé, takřka motorkářské věci. Album podnítilo vznik dalších úspěšných kapel a bylo jasným základem pro směřování rodících se Kiss či Aerosmith.
|
