„Ne, rozhodně toho nelituju,“ ušklíbl se Varg Vikernes, když se jej novináři během procesu zeptali, zda by osudné ráno 10. srpna 1993 vzal zpět. Při soudním líčení Varg vystupoval velmi sebejistě, bez kapky sebezpytování a o vraždě Euronyma mluvil jako o zabití krysy. Když se jeho nejtěžší zločin spojil s vypalováním kostelů, výnos trestu ve výši nejdelšího možného žaláře v Norsku, tedy dvacet jedna let, nebyl neočekávaným vyvrcholením událostí posledních dvou let. Kytarista kapely Thorns Snorre „Blackthorn“ Ruch, který Varga k Euronymovu bytu vezl, dostal osm let, ačkoliv byl podle vlastních slov pouze ve špatný čas na špatném místě. Soud s Vikernesem byl vyvrcholením tažení justice proti zločinům black metalové komunity, protože v téže době se rozběhly procesy i s dalšími příslušníky scény, ať už za podpalování kostelů, nebo v případě bubeníka Emperor Fausta za vraždu homosexuála v olympijském parku v Lillehammeru.
Z Varga média udělala odstrašující případ, který však měl na metalové příznivce a dospívající mládež magnetizující vliv a metalová komunita ve Skandinávii i Evropě jeho jméno začala skloňovat s železnou pravidelnosti. V době, kdy seděl za mřížemi, se na světě objevila díla „Hvis lyset tar oss“ a posléze i „Filozofem“, jejichž úspěch byl omračující. Ke skladbě „Dunkelheit“ byl pořízen i videoklip, který do specializovaného metalového času nasadili stanice MTV a VH1. Něčeho podobného se Vargovi během jeho působení na svobodě nepodařilo dosáhnout ani v nejmenším a jeho příběh dál fascinoval stále více lidí. Média na něho poukazovala jako na morální kreaturu, která změnila satanskou filozofii za nacistickou, ovšem tím přiživovala jeho rebelský obrázek, protože množící se black metaloví fanoušci kriminální činy předchozích let spíše přehlíželi.
Zdálo by se, že uvězněním musela skončit i činnost Burzum, ovšem Varg si vymohl pokračovat v tvorbě i za mřížemi, ačkoliv normální hudební nástroje mu zůstaly zapovězeny. K dispozici dostal pouze syntezátor a obyčejný magnetofon, s nimiž v roce 1994 začal pracovat na novém albu Burzum. Měl pouze omezený čas, kdy mohl tvořit a tuto benevolenci vězeňské stráže mohl připisovat vcelku mírnému norskému systému, proti němuž bojoval i zpoza mříží. Práce na albu nešla rychle, ale Varg v hlavě nosil koncept, který měl základ v severské mytologii, v němž hlavní roli hrál Odinův syn Baldr. Ačkoliv Varg nikdy koncept zcela nevysvětlil, vrcholí deska Ragnarokem, což je v pohanské terminologii bitva bohů na konci světa, a jeho následným znovuzrozením. Je těžké odhalit, jaký deska vypráví příběh, protože informace o ní jsou velmi omezené a jedná se o instrumentální dílo, takže nic nepoví ani chybějící texty.
Hudebně je album omezeno možnostmi, které Vikernes za mřížemi měl, a proto nejde o dílo black metalové. Varg na něm poodhaluje ambientní tvář Burzum. Ani ta není pro album zcela vypovídající, základem je středověká hudba, čemuž zcela odpovídá i nejbarvitější obal v historii Burzum. Ač se Varg snaží, jak chce, prostřednictvím syntezátoru se mu nedaří docílit atmosféry předchozích alb, za což si od mnohých dřívějších příznivců vyslechl odsudek, ovšem s přihlédnutím k tomu, jaké měl možnosti, je „Dauði Baldrs“ asi nejtemnější deska, jaké byl schopen. Opět na ní využívá minimalismu, ačkoliv se netočí kolem hypnoticky se opakujících ambientních motivů nebo tvrdých kytarových riffů. Například skladba „Bálferð Baldrs“ využívá totožný postup jako riff v „Jesus Tod“ na „Filozofem“ a „Illa tiðandi“ je jasným pokračováním „Decrepitude“ z téhož alba. Ovšem výrazové prostředky jsou zcela jiné a proto i album působí odlišně, ale ne špatně, jak se snažily předestřít dobové recenze, když se v roce 1997 začala část kritiky otáčet v Vikernesovi zády.
„Dauði Baldrs“ položilo základ nové éře Burzum, kterou pochopili jen neoddanější fanoušci minimalistické geniality. Metalu nebylo potřeba, protože rezonoval ještě z postupně vycházejících starých alb Burzum. Varg, částečně asi i nechtěně, zcela unikl tomu, co pomáhal před pár lety stvořit, ačkoliv pro řadu těch, kteří norské blackmetalové hnutí objevovali až poté, co úřady scénu rozprášily, byl stále modlou a jim byla „Dauði Baldrs“ určena. Vikernes ji nahrál i pro sebe, její tvorbou si krátil dlouhé vězeňské dny a noci, které ubíhaly velmi pomalu a svoboda byla hudbou velmi vzdálené budoucnosti.
Příběh norského black metalu se v době, kdy „Dauði Baldrs“ vyšlo, začal stávat celosvětovým fenoménem. Dospěl až do Ameriky, kde si jej všimli dva dokumentaristé, kteří neváhali a vypravili se do míst, kde to všechno začalo. Pro účely později velmi oceňovaného snímku „Until The Light Takes Us“ (pojmenovaného podle alba „Hvis lyset tar oss“) tvůrci navštívili i Varga ve vězení. Nenašli tam čertíka z krabičky, který by na ně vyplazoval zarudlý jazyk, ovšem ostříhaného a napřírodno odbarveného chlápka, s knírem a bradkou, který se stále držel radikálních až extrémistických názorů.
|