U The Halo Effect se dalo očekávat pokračování. Ačkoliv jsou superskupinou, vypadají od začátku jako sevřená parta, která funguje jako plnohodnotná kapela, jež se v ranku severského melodického death metalu díky debutu „Days Of The Lost“ z roku 2022 stala jedním z nejskloňovanějších jmen. Její členové se zbavili závazků u In Flames a proto může být kapela náplastí na bolavou duši zhrzených fanoušků, kteří současné směřování švédské legendy snášejí velmi těžce a se slzou v oku vzpomínají na „The Jester Race“, „Whoracle“ nebo „Colony“. The Halo Effect mají ve svých řadách zásadního tvůrce těchto desek, Jespera Strömblada, takže návaznost je zaručena. A ačkoliv se jiní členové po boku Anderse Fridéna v dalších letech zpronevěřili kořenům, na nějakou alternativu či modernu se nehraje.
Jestliže debutu byla vyčítána přílišná melodičnost a přehlednost na úkor pořádného death metalového hurikánu, novinka ty, kteří vznášeli námitky, potěší o něco více. Stylově se nic nemění a The Halo Effect zůstávají u göteborgského stylu, který psal dějiny skandinávského undergroundu v první polovině devadesátých let, je (více než na debutu) cítit vyzrálost, která je vzdaluje dále od pojetí klasického death metalu (kupříkladu floridského střihu) a dělá z nich spíše heavymetalovou kapelu, jež disponuje deathovým murmurem. Nic nového pod slunce to není ani u The Halo Effect, ale je to předkládáno s grácií a nadhledem starých mazáků, kteří ví, že nedokáží vytvořit žádnou stylovou ikonu, protože ty se rodily před třiceti lety, ale že fanoušky žánru zasytí dokonale.
Na „March Of The Unheard“ přidávají The Halo Effect trochu více metalové tvrdosti i komplikovanějších struktur skladeb, ale základem je snaha přijít s neotřelou melodií, která si bude tykat s death metalovým feelingem, tvrdými riffy i uchu příjemnými ornamenty kytarových vyhrávek ve stylu Iron Maiden. Ty vždycky byly dominantou obou kytaristů, jak Strömblada, tak Niclase Engelina a rozuměly si s obhroublým vokálem, jaký má Mikael Stanne (Dark Tranquillity). Vše je uvařeno v jednom hrnci, ingredience se spojily do jednoho celku a výsledkem je chutná deska. Nepřekvapivá, na úvod v „Conspire to Deceive“ i singlové „Detonate“ ukáže, že stejně jako první deska míří do devadesátých let, ale to je to, co fanoušci chtějí slyšet a proč The Halo Effect dostávají od starých příznivců poslední dobou přednost před In Flames.
Stejně jako debutu mohou být „March Of The Undead“ vyčítány příliš melodické motivy, které album zjemňují (o nějakém popu nemůže být vůbec řeč), protože „Our Channel To The Darkness“ a „Between Directions“ takovým stylem jdou, ale ve výsledku je to jen o pestrosti. Tyto věci The Halo Effect vždy vyváží tvrdší a i lehce progresivnějšími skladbami „Cruel Perception“, „A Death That Becomes Us“ a „The Burning Point“. Jediným překvapením je závěrečná středověká instrumentálka „Coda“, která vyčnívá z konceptu, ale ve finále představuje vítanou změnu a lehce symfonické pohlazení po duši. Díky ní dostává „March Of The Undead“ na konci zcela jinou atmosféru, jakési smíření s osudem stárnoucích muzikantů. Ti však mají stále co říct a o slovo se hlásí velmi hlasitě.
I podruhé odvádí pětice profesionální práci, která bude jistě patřit v následujících měsících k základům melodického death metalu, minimálně pro první pololetí letošního roku. Zázrak se nečekal a také se nedostavil. Ale to, že kapela naplnila očekávání, není až tak málo, protože jestli něco deska skutečně vykazuje, tak je to stabilní kvalita.
|