To, co Satan nestihli v osmdesátkách, se snaží dohnat v posledních dvanácti letech tak, až je obdivuhodná jejich zarputilá snaha, s jakou tvoří další skladby plné klasického heavy metalu vzor 1982. Méně obdivu si zaslouží desky, v nichž se nachází sice velká heavymetalová duše, kvůli naprosté zastaralosti je ale nelze považovat za první žánrovou ligu v době, kdy už tolik nahrávek starých NWOBHM kapel nevychází. Snaha se cení a kvůli píli jsou Satan (alespoň ve stylových kruzích) uznávaným pojmem. Své místo našli na specializovaných festivalech, které se zaměřují na starší a pokročilé, kteří dobu největší slávy heavy metalu aktivně prožili a hudba Satan pro ně má jiný rozměr, než pro posluchače mladšího. Toho desky kapely osloví pouze v případě, že je nenapravitelným nostalgikem nebo badatelem v hudebních archiváliích.
Od comebacku s alby „Life Sentence“ a „Atom by Atom“ se hudba Satan usadila a kapela přesně ví, jak má nová alba tvořit, aby uspokojila letité příznivce. V zásadě jsou na tom skoro na chlup stejně jako druhá kapela frontmana Briana Rosse Blitzkrieg. Brian dokáže obdivuhodně tvořit v rámci pevně ohraničeného stylu. Ani Blitzkrieg nedosahují bůhvíjakých vrcholů, ale v obou případech to Ross dokáže zachránit znělým a mohutným hlasem, který je devizou obou kapel. V Satan mu sekunduje výtečná kytara Stevea Ramseye, který je s basistou Graemem Englishem letitou oporou druhdy velmi populárních folkmetalistů Skyclad. Jenže to je jiný svět, s nímž si Satan netykají.
Pokud pomineme kultovní debut „Court In The Act“ ze třiaosmdesátého, dosavadním vrcholem snažení Satan byla minulá nahrávka „Earth Infernal“. Ač se nejednalo o vybroušený diamant britského heavy metalu, bylo znát, že kapele po dobře přijatých předchozích deskách narostl hřebínek. Tento trend pokračuje i na desce „Songs In Crimson“, která se objevila na podzim a pro fanoušky kapely znamenala znovu jistotu. Nic zásadního deska nenabízí, to se od Satan neočekává, ale potvrzuje skutečnost, že kapela je na dobré cestě v pozdní fázi kariéry tvořit obstojné nahrávky. Novinku lze počítat v hubené diskografii k tomu lepšímu, co Satan vyprodukovali, ačkoliv pověstný Svatý grál heavy metalu nebyl Rossem a spol. objeven.
Najde se několik věcí, které se dají považovat za velmi vydařené a v současném klasickém heavy metalu (rozuměj mezi kapelami podobného stáří jako Satan) jde o lepší věcí. Mezi nimi dominuje především trojice „Frantic Zero“, „Sacramental Rites“ a „Turn The Tide“, v nichž si Satan sáhli na limit a předvádějí pravděpodobně to nejlepší, čeho jsou od comebacku schopni. Zejména „Sacramental Rites“ je výtečná jízda, která by před pětačtyřiceti lety slavila úspěch i v konkurenci iron Maiden či Judas Priest. Najdou se ale také místa, kde to zaskřípe. K nim patří „Martyrdom“, „Curse In Disguise“ či Truth Ballet“, ve kterých se na povrch dere zatuchlina, a v tu chvíli si říkáte, že to tak slavné není a asi už nikdy nebude. Ani docela povedená deska, jako je tahle, nemůže ze Satan udělat kapelu první heavymetalové třídy.
Pro staromilce je „Songs In Crimson“ správnou volbou, protože dokáže věrohodně připomenout časy, kdy nášivky na džískách a pruhované kalhoty bývaly v módě. Není na tom nic špatného a pokud nikdo jiný, tak staromilci to jistě dokáží ocenit.
|
