V jistých kruzích má jméno britské kapely Paradise Alley skoro kultovní status a debut „Psychotic Playground“ byl v roce 1993 považován za důstojného pokračovatele tradic Hanoi Rocks a The Rolling Stones. Deska vyšla v nejhorší možné době, nástup grunge zabránil jejímu plošnějšímu rozšíření. Kapelu, která vkládala do materiálu veškeré naděje, to skoro položilo, a když za čtyři roky přišla s počinem „Homewreckers And Heartbreakers“, už to zajímalo jen hrstku lidí, protože v roce 1997 nebylo nic přežitějšího než stařičký rock n`roll stonesovského střihu, doplněný glamovou image Hanoi Rocks a kolovrátkovými postupy The Quireboys či Dogs D`Amour. Přestože kapela pokračovala dál pod vedením zpěváka Stevea Vincenta, v dalších letech bez albového zápisu začala starý styl opouštět a zaměřovat se spíše na losangeleský party glam / hard rock, který směřoval někam mezi Van Halen a Poison.
Paradise Alley jsou ale s největší pravděpodobností minulostí, o čemž by mohla svědčit i skutečnost, že Steve Vincent v srpnu 2022 realizoval po třiceti letech na scéně sólový debut „Recovering From My Past“, v němž se skladbami i stylově vracel k počátkům Paradise Aley. Kupodivu album v britském rockovém undergroundu zarezonovalo velkou silou a přestože Vincent zůstává nezávislým umělcem, pokračování bylo nasnadě. Ačkoliv z okruhu nejbližších spolupracovníků, kteří tvořili novou desku, vypadl bývalý basista The Wildhearts Danny McCormack, i současný člen této stylově spřízněné kapely Bam Marsden, novinka „The best Kept Secret In Rock N`Roll“ v mnohém na sólový debut navazuje. Všechny nástroje obstaral Vincent (za pohostinské účasti řady dalších muzikantů), který pro desku využil i nejtypičtější skladatelský rukopis.
Smyslem alba není objevovat nová zákoutí rock n`rollu, stejně byla už všechna prozkoumána. Cílem nejsou ani experimenty či tvorba modernější hudby než z první poloviny osmdesátých let. Hlavní je zábava, čemuž se přizpůsobují jednoduchá témata skladeb, které společně s nakažlivými melodiemi dělají z „The Best Kept Secret In Rock N`Roll“ starosvětskou párty z dřevních dob, jíž umocňuje hovězí hlas hlavního představitele, který hektolitry vypité kořalky a tisícovek vyhulených cigaret léty zhrubl a zformoval se do výrazu starého vyžilého bluesmana. Když zpívá refrén v „Baby Don`t Cry“, působí to lehce přežitě, ovšem kouzlo má i tahle věc, která si bere neskrývanou inspiraci z první desky Hanoi Rocks. Vrcholným dílem první poloviny alba je „Just Like That“, z níž nečekaně tryská podobná energie jako z „Raw Power“ od The Stooges a výrazem v ní Vincent připomene Iggyho Popa.
Povedla se uvolněná „Somebody I Used To Know“, v níž se zpěvák lehce dotýká country stylu, jehož zvonivé kytary probleskují i v „Living In The Digital Age“, mající odlišný feeling v poněkud sžíravějším vyznění, které pro staromilce pramení z neradostného tématu, jak je patrno z názvu. Nejpřesvědčivější položkou konce desky je „Stop Messing My Heart Around“, v níž Vincentův vokální výraz připomene projev basisty Guns N`Roses Duffa McKagana a hudba také trochu dluží starému punku. Ten má Vincent v DNA také zakódovaný, stejně jako jistou kabaretní předvádivost, kterou zastupuje závěrečná titulní věc, které dominuje barové piano Little Vincenta a skřípavý saxofon Gerryho Chapplea. Zapojení těchto nástrojů ukončuje album v divokém párty stylu, jakkoliv už jde o večírek lehce starších a mírně pokročilých.
Pro ně je deska určena, ačkoliv její energie může být příslibem toho, že by se mohla líbit i o něco mladší generaci. Neobsahuje nijak přelomové skladby, či takové, které by psaly dějiny rock n`rollu, ale jde o příjemnou, v zásadě nenáročnou záležitost, pevně ukotvenou v rockové dekadenci, kdysi tolik přitažlivé.
|
