Americký multiinstrumentalista Rob Richardson je stále agilnější, což dokazuje zejména v posledních letech, kdy s projektem Rich Kid Express střílí na sociální sítě jednu skladbu za druhou, a občas je zhmotní i v uceleném konceptu, nejčastěji ve formě EP, která ukazují jeho zvyšující se formu. Nehraje nic nového pod sluncem, nemá ani nejlepší produkci, protože se o vše stará sám, ale jeho snažení je sympatické, protože se snaží předkládat poctivý hard rockový či glam metalový materiál, vycházející z amerických tradic žánrů, korunovaných velmi přesvědčivým vokálním projevem, jenž obyčejnější barvu hlasu dohání množstvím energie a zápalu, který i zdánlivě neobjevné skladby dělá poslouchatelnějšími. Sem tam se mu podařilo napsat i skutečně dobrou věc, poukazující na to, že je v něm také kousek velkého umělce.
Stylově Rich Kid Express cílí na fanoušky Kiss, Alice Cooper (z období desek od „Constrictor“ po „The Last Temptation“), Van Halen, Ratt či AC/DC. Nabízí americkou klasiku, s níž se stylově zmýlit nemůžete, ale jde o rank už natolik vytěžený, že zřídkakdy odhalíte desku, která by vás přibyla do křesla a nutila k přehrávání pořád do kola. „Wired Up!“ takovým dílem není, ačkoliv jeho poslech je jakkoliv příjemný. Jde o lepší práci než byl debut „Psychodelic“ na němž se Richardson teprve rozkoukával, poháněn obstojným EP „Bubblegum Radio“ z roku 2020. Na „Wired Up!“ jako kdyby Richardson vychytával chyby, kterých se dopustil v minulosti, desku opatřil dobrým, ač trochu suchým zvukem a věnoval pozornost i dramaturgii. Proto neumístil nejlepší skladby pouze na začátek desky, ale rozprostřel je po celé ploše. Další velkou devizou novinky je skutečnost, že hudebník nemíří okatě (rozumí se i zvukem) do sedmdesátých let, což by z něho mohlo dělat čisté retro.
Deska je sympaticky garážově ušpiněná, což jí odvádí od nablýskané losangeleské scény (na jejíž příznivce může Richardson rovněž cílit) někam do zaplivaných zkušeben amerického středozápadu. Ne náhodou nejlepší skladba „Not A Monster“ zní, jako kdyby vypadla z repertoáru Alice Coopera, a „Now You`re Gone“, opatřená pochodovým riffem v lecčems připomene rukopis Genea Simmonse z Kiss. Závěrečná „Everything To Lose“ by mohla být motorkářskou hymnou, Richardson se nechal inspirovat Zodiac Mindwarp, The Almighty, Roxx Gang či Dangerous Toys. Takové vlivy jsou cítit i z úvodní „Dysfunctional“, kterou zjemňuje refrén, jež v sobě nese glam metalovou líbivost, Richardsonův hlas lehce jihne a vystupuje z drsanské skořápky.
Tato čtveřice je to nejlepší, co deska nabízí, ačkoliv se najde ještě několik věcí, které by si pozornost zasloužily. Je to „King Of Spades“, které sluší zvuky dechových nástrojů na jejím finále, i „Tango Woman“, již sice uvede nevýrazný kytarový riff, ale futuristické klávesové prvky ve sloce skladbu dělají přitažlivější, takže jí prominete i trochu plochý refrén, který snažení mírně degraduje. Riff staví na nohy skladbu „Nobody Cares“. Pohání ji vpřed, i když do ní Richardson vkládá jemnější akustické kytary, tedy zvuk, jenž je na zbytku desky zapovězen, protože Rich Kid Express není projekt, jenž by stavěl na baladách nebo snaze zaujmout na popovější linii.
„Wired Up!“ ocení zejména žánrový fanoušek, pro něhož může být slušnou volbou k nenáročnému poslechu v době, kdy legendy, u nichž se Richardson inspiruje, vydávají desky spíše sporadicky. Rich Kid Express je nemůže nahradit, ale může se stát občasnou poslechovou záležitostí pro jejich staré fanoušky.
|
