Spolupráci se zvukovým mistrem z Grieghallen Pyttenem Varg nepřerušil ani v letech, kdy byl za mřížemi, vytvořil s ním obě žalářnická ambientní alba, ale od „Belus“ dostala spolupráce starý rámec, čímž byl zaručen návrat někdejší atmosféry, která logicky postrádá tolik zmaru a nicoty jako „Hvis lyset tar oss“ nebo „Filosofem“. K radosti starých fanoušků Vikernes začal tvořit podle někdejších pravidel a výsledkem byla staromilská tvorba, která na „Blues“ trochu popírala Vargovu pověst hudebního vizionáře, jenž se s každou deskou snaží posouvat kult Burzum trochu jiným směrem. Na „Belus“ se poprvé vývoj zastavil a tvorba Burzum se začala pohybovat v kruhu. Jestliže deska z roku 2010 ve velkém čerpala z alb z devadesátých let „Hvis lyset tar oss“ a „Filosofem“, bylo jasné, že vzhledem k minimalismu a hudebnímu primitivismu původních nahrávek u toho Vikernes nezůstane dlouho. Atmosféra let 1992 a 1993 byla pryč a znovu se jí nemohlo podařit navodit. Vikernes ani Pytten se o to ani nepokoušeli.
Varga to stále více táhlo do Francie, odkud pocházela jeho manželka, a přestože oficiálně přebýval na malé farmě v Bø v norské provincii Telemark, fyzicky byl ve francouzském městě Salon-la-Tour, kde přijal nové jméno Louis Cachet podle manželky Marie, ovšem v běžném životě byl stále Varg Vikernes. V té době přiznal, že on i jeho žena trpí formou autismu, takovou, která nesnižuje intelekt, ovšem brání ve větší sociální integraci, což vyhání člověka na okraj společnosti. Bylo to potvrzení toho, jak se Varg léta choval a co z něho i v blackmetalové komunitě na začátku devadesátých dělalo osamělého vlka, který rád pracuje v ústraní od ostatních. Tehdy to bylo bráno jako součást image, v době po propuštění, kdy Vikernesovi bylo skoro čtyřicet, dostal jeho styl života zcela jiný význam.
Znovu se vrhl do překotné tvorby, čímž se vracel na začátek kariéry, během jednoho roku vytvořil čtyři zásadní desky. Ve chvíli, kdy se na trhu objevila „Belus“, pracoval Varg na dalším díle, jímž hodlal posunout tvorbu Burzum trochu jiným směrem, protože výtky o strnulosti ohledně „Belus“ nesl velmi nelibě. Vznikající desku popsal jako pokračování minulého díla, které nebude vycházet z „Filosofem“ a „Hvis lyset tar oss“, ale půjde více ke kořenům, k debutovému albu a k „Det som engang var“ s nadstavbou v podobě dosud neprobádaných směrů. Ty se objevují zejména ve Vargově zpěvu, z jeho hrdla už se nedere nelidský skřehot jako v devadesátých letech, ale stále častěji využívá normální hlas a mluvené pasáže, což dává tvorbě Burzum nečekaně civilnější tvář. S tím jde ruku v ruce i hudba.
„Fallen“ má sice kořeny v typicky burzumovském black metalu, ale stejně jako na „Det som engang var“ (zde ještě více) na něm Varg vstřebává dávné vlivy Bathory, album se z větší část převaluje v pomalých, zatěžkaných tempech s atmosférou, která koresponduje s Vargovou filozofii odalismu, což zahrnuje myšlenky nacionalismu, pohanství, rasismu a lásku k přírodě. Album je stavěno na Vargových riffech, vycházejících z prapůvodu norského black metalu, ale hned v úvodní „Jeg faller“ (po intru „Fravenderstreet“) jejich poryvy zjemňuje užití lehkých tónů akustické kytary, což připomene kultovní album „Twilight Of The Gods“ od Bathory. Varg překvapí zpěvem, v němž střídá typický projev s čistým hlasem, aby následující „Valen“ skoro celou po quorthonovsku odzpíval. Burzum to ubere na démoničnosti, stejně jako uchu nelahodí ani skřípavá kytara. Za tento lo-fi přístup Vikernes sklidil vlnu kritiky, ale přece jen atmosféra, která se od Burzum očekává, se dostavuje.
Není tak silná jako na starých nahrávkách, což z „Fallen“ dělá pravděpodobně nejslabší desku (i když „Dauði Baldrs“…), ale pořád jde o dost specifický originál, který je svým způsobem nenapodobitelný. Deska má vrchol ve zlověstné „Enhver til sitt“, v níž se Vargovi daří nastolit mrazivou atmosféru, která znovu čerpá ze začátku devadesátých let, jíž umocňuje dramatické šeptání do táhlých, ultrapomalých riffů a závěrečné skoro až hypnotické opakování jednoduchých vokálních motivů. Desetiminutová „Budstikken“ chce být dalším velkolepým dílem, u něhož nelze přeslechnout, že se inspirace pomalu začíná vypařovat a skladba působí na tak velké ploše trochu nastavovaným dojmem. Totéž lze říct i o závěrečné změti zvuků „Til Hel og tilbake igjen“, která nedokáže docílit kýženého efektu.
I přes řadu nedostatků je „Fallen“ pořád dobrá deska, i když naplno ukazuje, že silně inspirativní alba devadesátých let patří minulosti a požalářní tvorba nemůže dosáhnout podobné přitažlivosti. Přestože Vikernes na albu vytvořil o něco propracovanější hudbu, citelně chybí dávná krutost a zmar. „Fallen“ ukazuje, že ve čtyřiceti nelze (zejména v blackmetalovém ranku) tvořit podobnou hudbu jako na prahu dvacítky. I tak Varg z toho vyšel se ctí.
|
