V době, kdy se Alice Cooper léčil kvůli nedostatku červených krvinek a musel zrušit turné k albu „Alice Cooper Goes To Hell“, bylo jasné, že jeho alkoholový problém začíná být alarmující. Zpěvák se stal vymetačem hollywoodských večírků, kam měl kvůli postavení rockové hvězdy otevřené dveře, ale už se poukazovalo na jeho problematické, psychotické chování tak trochu ve stylu Jima Morrisona, který byl na sklonku šedesátých let o pět let mladšímu Cooperovi v tomto ohledu velkým učitelem. Alice nedbal lékařských rad a dál se nechával léčit vysokooktanovými drinky. V životopisu dobu po vydání desky „Alice Cooper Goes To Hell“ popisoval jako začátek pekla, kterým si v následujících letech musel projít a o jeho stavu se zřídkakdy dalo hovořit jako o příčetném.
S trochou sarkasmu začal Cooper tvořit koncept pro další album, na němž byl chlast ústředním tématem, stylizoval se do role soukromého očka a těžkého pijáka Maurice Escargota a příběh zasadil do čtyřicátých či padesátých let. Společně s Bobem Ezrinem a kytaristou Dickem Wagnerem se tomu snažil připodobnit i hudbu. Základem je hard rockový fundament, který se vrací spíše k časům „Billion Dollar Babies“ a „Welcome My Nightmare“, než aby navazoval na AOR vyznění „Alice Cooper Goes To Hell“, ale je výrazně říznutý Cooperovou láskou k filmům z poválečného období, zejména z detektivního žánru. Nenavazuje na hororový příběh předchozích dvou desek, postava rockové hvězdy Stevena se nechává spát a v tomto trendu je vedena i hudební složka, která je o něco přístupnější, ale na druhou stranu energicky rock n`rollová.
Pro desku Cooper s Ezrinem angažovali další baskytarovou legendu a v padesátých letech člena The Funk Brothers Boba Babbitta, přičemž Tony Levin byl odsunut do pozice námezdního hráče, jehož vklad se objevil pouze v částech tří skladeb. Na Babbittovi Cooperovi imponovala příslušnost v takzvané Motown scéně, což byli muzikanti hrající soul, jazz či funky, tedy hudbu, s níž Alice chtěl na „Lace And Whiskey“ koketovat. Zůstalo spíše jen u přání, protože deska (minimálně její první část) je pořádně práskavý rock n`roll. Ten zastupuje úvodní dvojice „It`s Hot Tonight“ a titulní „Lace And Whiskey“, které představují takřka ideální začátek alba. První zahustí atmosféru výtečnou kytarovou prací Dicka Wagnera, který se inspiroval tvorbou Jimiho Hendrixe a druhá je přímočará hitovka s jasně zapamatovatelným refrénem. Následující „Roads Rats“ znovu těží z hromových hard rockových riffů a představuje pravděpodobně nejtvrdší kousek na albu.
I když „Damned If You Do“ ukáže, že tak silná forma, jakou kapela ukázala na začátku desky, pravděpodobně nevydrží, je tu překrásná balada „You And Me“, která i přes patos, jenž dodává použití smyčcových nástrojů, zůstává nejlepší baladickou položkou Cooperovy diskografie ze sedmdesátých let, v působivosti předčí i slavnou „Only Women Bleed“. Druhá strana alba se poněkud kazí a je znát, že kapela vařila tak trochu z vody. Klasické rockabilly „Ubangi Stomp“ nadchnout nedokáže, stejně jako utahaná, muzikálově nezáživná „I Never Wrote Those Songs“ a neoslní ani o něco lepší „(No More) Love At Your Convenience“, která je pravděpodobně nejméně výraznou položkou desky. Přestože album končí velmi dobrou „My God“, obsahuje druhá část také příšernou „King Of The Silver Screen“, která začíná v příjemně kabaretním duchu, ale zvrhne se do jakéhosi amerického tradicionálu, včetně hlavního motivu „Battle Hymn Of The Republic“, což je řádně zkažená třešnička na dortu skladby.
Jestliže se doboví kritici na desce vyřádili a Coopera titulovali pojmy vyhasínající či ztroskotaná rocková hvězda, „Lace And Whiskey“ není vůbec špatná deska. Její první polovina by byla na absolutní hodnocení, druhá je mnohem slabší, což dává za pravdu tvrzením o nevyrovnanosti materiálu. Ostré odsudky, hovořící o tom, že tohle je nejhorší Cooperova deska, nejsou na místě, nahrávka jen nezachycuje zpěváka v jeho nejsilnější chvilce, ale na to, v jakých podmínkách a v jakém stavu se Cooper nacházel, vyšla „Lace And Whiskey“ jako velmi dobrá a pozoruhodná nahrávka se specifickou atmosférou, která se na jiném jeho albu nenachází.
V americké televizi běžel pořad „Alice Cooper And Friends“, který se stal milníkem v Cooperově kariéře. Obsahoval totiž záznam koncertu z Angel Stadium v losangeleské části Anahaim z 19. června 1977, na kterém zpěvák propagoval „Lace And Whiskey“. Záznam jej ukázal v zuboženém stavu, ožralého pod obraz, kterak se pokoušel o interpretace svých nejznámějších skladeb, ale podával pouze politováníhodný výkon, která Cooper označil za své nejhorší vystoupení v životě. Bylo jasné, že je zle a když turné na podzim téhož roku doklopýtalo do finále, přihlásil se Cooper na první protialkoholní léčbu.
|
