Osmdesátá léta se chýlila ke konci, rocková hudba byla na vrcholu a s diskem představovala určující světový trend. Kapely prodávaly desky v milionových nákladech, natáčely díla v přepychových drahých studiích s nejlepšími producenty světa, a skladatelé, kteří se primárně soustředili na popovou hudbu, nabízeli běžně služby interpretům, jimž vlály vlasy z hudební televize MTV, kde se to hemžilo kytarovými sóly a uječenými vokály. Cooperovi bylo čtyřicet a byl považován za přežitou veličinu, ovšem našel velké zastání u největších hvězd Bon Jovi či Mötley Crüe. Ti se s ním fotili při každé příležitosti a jeho kredit začal rychle stoupat. Končila mu však smlouva s vydavatelství MCA a při vědomí toho, že „Constrictor“ ani „Raise Your Fist And Yell“ nebyla nijak zvlášť úspěšná alba, byla budoucnost lehce nejistá. Aliceovu managementu se ale povedl husarský kousek, když se spojil s hitmakerem Desmondem Childem, který právě vydělal balík při spolupráci s Bon Jovi na kasovních trhácích „Slippery When Wet“ a „New Jersey“. Bylo jasné, že se Cooperova kariéra začíná ubírat správnou cestou, protože na co Child sáhl, to se dařilo.
Alice byl bez kapely, protože Kane Roberts natočil sólové album, Ken Mary přešel k House Of Lords a Kip Winger s Paulem Taylorem založili kapelu, která nesla Wingerovo jméno. Podle rozhodnutí managementu měli desku natáčet pouze najatí studioví muzikanti, a jelikož nová smlouva se společností Epic se tvářila i velmi velkoryse, tak i řada hvězdných hostů. Do producentské židle usedl Child, který se společně s Cooperem a dalšími spoluautory, jimiž byl například Jon Bon Jovi, Richie Sambora, Joan Jett či částečně navrátivští se Kane Roberts, podepsal pod devět z deseti skladeb. Jeho výrazný vklad je cítit na celém albu a zjemňuje Cooperův styl, který se představil na minulých dvou deskách. Child dodal albu hitovou zář, sound se projasnil a získal stadionové parametry. Cooper vstoupil do nejlepší fáze kariéry, navzdory úctě, v níž je chována jeho tvorba z první poloviny sedmdesátých let.
„Trash“ byla Aliceovým vzkazem mladým rockovým fanouškům, že je třeba s ním počítat i v nových časech. Jako důkaz předložil vzácně vyrovnanou kolekci, kterou táhly dva obrovské a dva o fous menší hity, ale vyrovnaly se jim takřka všechny skladby. O vlivu, jaký měly na Cooperovu kariéru singly „Poison“ a „House Of Fire“ nemá smysl polemizovat, neboť dokázaly zastínit i největší šlágry ze sedmdesátých let. Obě skladby se pohybují v intencích hitových chvil Bon Jovi, Kiss či Aerosmith (tedy všeho, u čeho byl Desmond Child), naprosto ovládly éter a dodnes jsou symbolem konce osmdesátých let a všeobecného vnímání rockové hudby. Zejména „Poison“ do dnešních dnů lesk neztratila a nejenže je pevnou součástí Cooperova koncertního programu, zní i na řadě slavnostních akcí a v různých úpravách i na diskotékách.
Za oběma velkými šlágry stojí stadionová hymna „Bed Of Nails“, jediný skladatelský vklad Kanea Robertse a balada „Only My Heart Talkin`“, na níž se nepodílel Desmond Child, ale která nabídne skvělou symbiózu hlasů Coopera a Stevena Tylera z Aerosmith. Třetí sled na albu obsahuje tři takřka stejně skvělé, i když trochu méně známé skladby „Spark In The Dark“, „Why Trust You“ a „Hell Is Living Without You“. První z nich zaujme zejména lahůdkovými kytarovými vyhrávkami Guy Mann-Dudea (s nímž o pár let později spolupracoval Miloš Dodo Doležal), druhá temnější atmosférou, třetí skladba, společné dítě Jona Bon Joviho a Richieho Sambory, je přesnou ukázkou toho, na čem si Bon Jovi postavili kariéru. Poslední trojicí skladeb jsou věci trochu zapadlé v čase, ovšem stále ještě dostatečně kvalitní na to, aby si obhájily účast na výjimečné desce. „This Maniac`s In Love With You“, možná nejslabší skladba alba zaujme kousavostí a grázlovským frázováním zejména v refrénové části. Titulní „Trash“ se prosadí street rockovým výrazem, jenž se blížil k tomu, co dělali Guns N`Roses, a závěrečná „I`m Your Gun“ obrovskou energií, která čerpá sílu ze stařičkého rock n`rollu a pro Coopera mohla být příjemným výletem ke kořenům.
Poháněná klipy k „Poison“, „House Of Fire“, „Only My Heart Talkin`“ a „Bed Of Nails“ se „Trash“ stala krátce po vydání o prázdninách 1989 velkým hitem a neztratila se ani v obrovské konkurenci v roce, který byl pro rockovou hudbu jedním z nejzásadnějších. Kritika nešetřila chválou, zmiňovala velký hitový poteciál, který je umně spojen s Cooperovým klasickým vokálním výrazem a postupem let řada renomovaných časopisů i internetových magazínu desku zařadila na seznam nejlepších glam metalových alb všech dob. Dvojnásobná platina byla třešničkou na dortu ohromného úspěchu, ve který snad už ani Alice nedoufal.
Euforie nebrala konce poté, co „Poison“ a „House Of Fire“ donekonečna omílala stanice MTV a oba singly obsadily vysoké pozice v hitparádách na obou březích Atlantiku. Cooper představil doprovodnou kapelu, v níž se objevil pozdější kytarista Savatage a Megadeth Al Pitrelli a budoucí člen The Almighty, kytarista Pete Friesen. Basu dostal na starosti epizodní člen White Lion Tommy Caradonna, klávesy Derek Sherinian, jenž se měl později proslavit jako člen Dream Theater, a za bicí usedl Jonathan Mover, který nedlouho předtím natočil bezejmennou desku s projektem GTR členů kapel Yes a Genesis. Tato sestava je k vidění na koncertním videu „Trashes The World“, které obsahuje vystoupení z prosince 1989 a je součástí neuvěřitelného příběhu Cooperova zmrtvýchvstání.
|
