Parta ze švédského Stockholmu byla retro mnohem dříve, než se z toho stala móda. Už ve víru divokých devadesátých let, kdy rocková hudba prodělávala turbulentní změny, si dokázala vybudovat postavení, za něž nevděčila pouze tomu, že frontman Nicke Andersson býval bubeníkem u slovutných deathmetalistů Entombed, ale i za to, že hrála hudbu, kterou se nikdo nezaobíral. The Hellacopters prošli vývojem a od garážově smradlavých punkových začátků se přes mnohem uhlazenější album „Grande Rock“ vyprofilovali na nejlepších deskách „High Visibility“ a „By The Grace Of God“, aby jim taková tvář zůstala i poté, co se na dlouhá léta odmlčeli a Andersson si myslel, že je může nahradit novou partou Imperial State Electric. To se mu úplně nepodařilo, protože původní charisma chybělo.
Jenže přišel rok 2022 a The Hellacopters se vrátili s deskou „Eyes Of Oblivion“, která je představila ve stejně skvělé formě jako na deskách ze začátku milénia a jejich kouzlo bylo zpět. O tom, že comebacková nahrávka snesla srovnání s nejlepšími deskami, se nemuselo vůbec diskutovat, bylo jasné, že nově na palubě s původním kytaristou Dregenem (jinak Backyard Babies) se této partě povedl výjimečný návrat. Dnes je řada věcí jinak. Od roku 2023 s kapelou znovu nepůsobí Dregen, který se v mezičase ucházel o místo kytaristy v Guns N`Roses a v budoucnu se chce věnovat hlavně reaktivovaným Backyard Babies. A euforie, která provázela comebackovou desku během loňska, lehce vyčpěla. Možná za to mohl Dregenův odchod, možná i to, že práce na novince „Overdriver“ nešly tak lehce od ruky, jak se čekalo.
Andersson a jeho parta z toho dokázali vybruslit se ctí, vsadili na jedinou možnou kartu a vytvořili desku z nejklasičtějších ingrediencí, takže je člověk pozná podle první vteřiny. I když je „Overdriver“ víceméně rutinní prací, jde o podařené album. Andersson je velice obratný skladatel, která dokáže manévrovat na maličkém retro prostoru, aniž by vykrádal své oblíbené Kiss či The Stooges, a navíc má čuch na zapamatovatelné melodie, s nimiž umně tvoří malé hity. Sice se nedá od desky čekat něčeho objevného, spíše působí jako shrnutí kariéry kapely (jako by tam patnáctiletá mezera vůbec nebyla), ale výborně se poslouchá, protože The Hellacopters ví, jak a kdy pohladit po duši a kdy uštědřit kopanec do zadnice.
I když může úvod desky působit, jako kdyby se kapela chtěla vrátit až k lehce chaotickému debutu „Supershitty To The Max!“, s „(I Don`t Wanna Be) Just A Memory“ (což je největší hit desky) se ukazuje její přívětivější tvář, okořeněná lehkým bluesovým odérem a skvělou prací s melodiemi, jasně ukazující do sedmdesátých let, v nichž leží těžiště The Hellacopters celou kariéru. K halucinogenní éře začátku dekády odkazuje například „Soldeir On“ a k punkové éře pozdější doby „Wrong Face On“. Vedle sebe obě skladby mohou bez problému fungovat, stejně jako ostatní je kapela pojí vlastním výrazem, který všechny vlivy propojuje v jediném výsledném tvaru. Z něho vzniká klasicky rocková deska, energická, rozjetá, ale zároveň oduševnělá a nahraná s profesionalitou hodnou zkušených muzikantů.
Je možné nahrávce vyčítat menší hitovost, než tomu bylo u minulé desky nebo u alb z let 2001 a 2003, ale vždycky nemůže být posvícení. Forma The Hellacopters je dobrá i nyní, ačkoliv nová deska především ukazuje, že kapela je stále živá a hodlá v tom pokračovat i nadále. Pokud byste „Overdriver“ srovnali například s méně povedenou „Rock & Roll Is Dead“ nebo slabou coverovou „Head Off“, přijdete na to, že máte co do činění s velmi dobrým materiálem.
|
