Jak velké naděje vkládal Alice Cooper do desky „The Last Temptation“, tím větší zklamání přišlo. Desku přijali za svou pouze skalní příznivci, kteří si pamatovali tvorbu sedmdesátých let, k níž nahrávka neměla daleko, ovšem masy jako v případě „Trash“ a „Hey Stoopid“ nebo mladí grungeoví příznivci, na něž album cílilo, se nechytly. Je jedno, že tyto skupiny „The Last Temptation“ nepřijaly z různých důvodů, faktem je, že Alice Cooper byl postupně nucen měnit stadiony a velké arény za klubové prostředí. V devadesátých letech to byly prostory, kam postupně směřovala celá scéna, ale Cooper doufal, že takové štěstí, jako měli s comebackem Aerosmith či Meat Loaf, se bude týkat i jeho. Všechno ale bylo jinak, po „The Last Temptation“ se ocitl bez nahrávací smlouvy, neboť o něho Epic Records ztratili zájem. Alice naštěstí zůstal střízlivý a tak se nepřízni osudu mohl postavit čelem.
Na chvilku se odmlčel, ale v duchu spřádal plány na návrat, který považoval za stejně velkolepý jako krok, který se mu podařil s albem „Constrictor“. K tomu bylo nutné znovu změnit styl, protože hra na sedmdesátá léta nemohla o dvě dekády později nikoho uchvátit. Na „Constrictor“ a následných třech deskách si Cooper pohrával s glam metalem a přijalj jeho výraz, hitovost a lesk. To o deset let později neletělo, protože losangeleské pozlátko rozemlel na prach drtivý vítr ze Seattlu. Jak postupovala devadesátá léta, dostávalo se do rockové hudby stále více vlivů elektroniky a grungeové hrdiny nahrazovali Rob Zombie nebo Marilyn Manson, kteří Alice Coopera označovali za dávný vzor a svou show popisovali jako někdejší představení Alice Coopera přenesené do moderní doby. Znovu bylo v módě šokovat a vymýšlet zvrhlé praktiky až na hranici dobrého vkusu. Cooper musel být u toho a už poněkolikáté ohnul tvorbu podle aktuálních trendů.
Velmi důležitou postavou byl pro Alice producent Bob Marlette, která nejen spolupracoval s Marilynem Mansonem, ale i se zpěvákem Judas Priest Robem Halfordem vytvořil temně industriální dílo „Voyeurs“ projektu Two. Marlette zúročil zkušenosti z tvorby industriálně laděných desek a stal se Cooperovým nejdůležitějším parťákem při tvorbě alba, které mělo být pro Alice vstupem do nové etapy kariéry. Po vzoru moderních apokalyptických vizí album zasadil do postmoderního, dystopického světa, což byl koncept, který oslovil i dávného spolupracovníka Boba Ezrina, jenž se na albu také částečně podílel. S konceptem plně souzněl název „Brutal Planet“, jenž byl pravděpodobně nejlepší možný a nejvýstižnější, jaký Alice mohl takto laděné desce dát. Titulní skladba působí na úvod alba jako rána pěstí, nikdy předtím Cooperova tvorba nezněla tak tvrdě.
V podobném duchu se nese celá deska. Zcela odhazuje neškodné hororové strašáky sedmdesátých let i nevázané večírky plné sexu a rock n`rollu následující dekády, „Brutal Planet“ je zcela nezkresleným způsobem předložený výklad tehdejšího světa, který je řádně odpudivým místem, plným drog, násilí, válek, šílenství, depresí a hnusu. I proto má album velmi temnou atmosféru a Cooperův hlas zní naprosto zlověstně. Nečekané zvukové a produkční balení žene vpřed skadby „Young Wicked Man“, „Blow Me A Kiss“ či „Pessi-Mystic“, které se nesnaží hrát si na hity a svou zarputilostí dokáží řadu posluchačů oslovit. Kytary obou hlavních hráčů Ryana Roxieho (ex-Candy, Electric Angels) a Phila X (nyní Bon Jovi) řežou tak tvrdé riffy, že by se za ně nemuseli stydět ani Fear Factory.
Přestože se album snaží tváří maximálně sevřeně a nepřístupně, občas Alice udělá krok stranou a vystoupí z temného polosvěta, když nabídne až punkovou „Sanctuary“ se snadno zapamatovatelným refrénem, a baladu „Take It Like A Woman“, která je mnohem klasičtějším kouskem, v němž velmi důležitou roli hraje klavír, smyčce a akustická kytara. Náladou se více než klasickým cooperovským baladám blíží ke „Stolen Prayer“ z minulé desky, ale má v sobě i trochu hitovosti z druhé poloviny osmdesátých let. V kontrastu je závěrečná „Cold Machines“, které je pravděpodobně nejtvrdší a nezvrácenější kompozicí desky, která Cooperovy příznivce zaskočila, a přestože se jedná víceméně o nehitovou kolekci, dokáže o kvalitě přesvědčit propracovaností, ultramoderním soundem a producentskou dokonalostí.
Pro Alice to měl být návrat mezi elitu, který se však nekonal. Pro Marilyna Mansona a Roba Zombieho byl Cooper stále hrdinou a nedostižným idolem jejich mládí, pro jejich fanoušky však nikoliv a deska propadla v Americe ještě více než „The Last Temptation“. Pro Coopera se otevřel jiný trh, protože v Evropě docházelo k renesanci heavy metalu a fanoušci vzali za svou moderní Aliceovu tvář. Velice atraktivní byl pro pořadatele začínajících rockových a metalových festivalů, u řady z nich se stal hlavní hvězdou.
|
