Crazy Lixx pravděpodobně jako jediní bez úhony přežili konec skandinávské glam metalové vlny, která před patnácti lety prolétla kontinentem, když to vypadalo, že Stockholm, Helsinky nebo Göteborg se stanou novým Sunset Stripem. Doba už byla jinde, kapely ani v nejmenším neměly dosah jako Poison nebo Mötley Crüe, ale aspoň na chvíli se vrátil pocit, že dlouhé rozvláté hřívy, ohromná kytarová sóla a v každém klipu minimálně dvě modelky jsou zase in. Crazy Lixx nebyli hlavním tahounem hnutí, tuto roli si uzmuli nejprve Crashdïet a poté Reckless Love, ale podívejme se, kde jsou dnes a kde jsou Crazy Lixx. Crashdïet už nikdy nemůžou vystoupit z ohromného stínu debutu „Rest In Sleaze“, a věčné machinace ohledně pěveckého postu kapelu je dávno srazily minimálně do druhé švédské ligy, Reckless Love tak dlouho otáleli s poslední deskou „Turborider“, až jejich kouzlo naprosto vyprchalo a krok k větší tanečnosti se jeví skoro až tragicky.
Crazy Lixx si pořád jedou to své. Sroceni kolem frontmana a výtečného autora Dannyho Rexona našli přes trochu slabší desky „New Religion“ a „Riot Avenue“ ideální parketu, což korunovali na nedostižném a skvělém albu „Ruff Justice“. Obě další desky „Forever Wild“ a „Street Lethal“ nenabídly tak precizní a zářivý materiál, ale pořád ještě udržovaly vysoký standard. Obě čelily předsudkům, že kapela zahájí cestu z vrcholu do míst průměrnosti, a pořád se to neděje. Nic se na tom nezmění ani nyní, protože jediné, co novinka „Thrill Of The Bite“ postrádá, je moment překvapení. Jsou to Crazy Lixx jako vyšití, znovu nabušeni hitovým potenciálem, znovu silní ve svých stadionových refrénech a znovu kladoucí velký důraz na správný poměr tvrdých rockových a mainstreamověji založených věcí. Tentokrát se jazýček vah lehce kloní k syrovější variantě, ale pořád je v toleranci statistické chyby.
Dokáže novinka dosáhnout kvalit „Ruff Justice“? Taková otázka provází vydání nových alb Švédů už potřetí a znovu je odpověď negativní. Ovšem laťka kvality, stejně jako tomu bylo u obou předchůdců, nijak výrazně neklesá, ačkoliv pilotní singl a otvírák „Highway Hurricane“ mohl naznačovat ledacos o stagnaci či mírném úpadku. Ten se nekoná, deska po několikerém poslechu začne fungovat stejně spolehlivě jako předchozí počiny. Rexon skladby opět sází podle osvědčeného mustru, ovšem už jde o jeho trademark, navíc dosti pružný, takže sžíravější kritika není na místě. Mohla by se dotknout pouze skladby „Midnight Rebels“, které škodí poněkud infantilní refrénová melodie, jež má tendenci sklouznout ke kolovrátkové otravnosti. Zde však výraznější výtky končí, ač je jasné, že milníků stylu „Dr. Feelgood“, „Flesh And Blood“, "Cherry Pie", „Slippery When Wet“ nebo bezejmenné desky Whitesnake z roku 1987 dosáhnout dávno nelze.
„Thrill Of The Bite“ je velmi energická deska, přesně taková, jakou si žánr zaslouží. Po produkční stránce je naleštěná, po stránce kompoziční dotažená do detailu, včetně přítomnosti řady stylových klišé, které však fanoušek chce slyšet. Rexonův typický rukopis vygeneroval několik výtečných hitů ve stylu starých Bon Jovi a „Who Said Rock N`Roll Is Dead“, „Little Miss Dangerous“, „Run Run Wild“ či „Hunt For Danger“ lze považovat za nejlepší kousky této kolekce, takže příznivce zase dokonale uspokojil. Ti byli po čtyřech letech (zbytečnou kompilaci remixů „Two Shots At Glory“ nelze počítat za plnohodnotný počin) už trochu vyhladovělí a „Thrill Of The Bite“ jim přijde k duhu. Formálně desce není příliš co vytknout, otázka ale je, nakolik jste znovu ochotni Rexonovi přistoupit na jeho hru. Půvab většiny skladeb to dostatečně usnadní.
S tím, jak Crazy Lixx vaří ze stejné vody, může nadšení ochabovat, ale zatím se zdá, že umělecká studnice vyčerpána nebyla. Znovu se nabízí otázka, jak to může trvat dlouho, protože Švédové nemají postavení jako AC/DC či Motörhead, aby si mohli dovolit vydávat pokaždé stejnou desku, jen s jiným obalem. Kolikrát to ještě projde, než se začnou tahat mnohem nižší známky?
|
