Formálně je Ginger Evil zbrusu nová kapela, která si dělá zálusk být senzací minimálně na skandinávské rockové scéně. Ve skutečnosti je to trochu jinak. Její kořeny sahají do roku 2005. Tehdy měli spolu kytarista Tomi Julkunen a baskytarista Veli Palevaara kapelu Moonshine Inc., která narazila na neschopnost najít zpěváka nebo zpěvačku a proto snažení zanedlouho vzdala. Oba muzikanti pokračovali dál v rámci formace The Milestones, které se podařilo na několika skandinávských koncertech doprovodit Deep Purple a Whitesnake, ale skladby, které napsali pro Moonshine Inc., ležely v šuplíku a postupně dozrávaly. Až nyní přišel jejich čas. Dvojici zkřížila cestu zpěvačka Ella Tepponen, o níž panovala všeobecná shoda, že je pravou osobu, která by daným dílům dokázala dát nový život.
Takový je začátek příběhu Ginger Evil, kapely, která v novodobém kabátě spojuje lásku obou tvůrců k hard rocku sedmdesátých a osmdesátých let, hlas zpěvačky, která přiznává vliv Lity Ford, Janet Gardner či Joan Jett, a snahy působit soudobě, nenechat se svazovat konvencemi minulých let. „Hlavním důvodem pro vytvoření Ginger Evil bylo mít kapelu, v níž je skladba na první místě. Ani produkce, ani dokonalý zvuk, ani singl číslo jedna, ale dobře napsaná rocková pecka,“ říká kytarista Tomi Julkunen, který jako příklad uvádí tvorbu Keitha Richardse a jeho přístup, který je v rockové hudbě nejdůležitější. Nenechte se zmást, Ginger Evil toho s The Rolling Stones mají společného pramálo, a s ležérním, floutkovským přístupem Keitha Richardse ještě míň. Za své bere i tvrzení o skladbě na prvním místě, protože „The Way It Burns“ zní jako moderní hard rockové album s univerzálním, sterilním soundem, který nemá šanci Ginger Evil odlišit od zástupu jiných.
Nutno však přiznat, že některé skladby fungují. Zejména ty, v nichž kapela přestane tlačit na pilu a uvolní se jí ruce ke vzdušnějším motivům. To dokáže vyplodit skvělou „Arrowhead“, což je nejen nejlepší skladba na desce, ale i jedna z nejlepších, jaká je zkraje letošního roku ke slyšení. Ke slovu se dostává klasická rocková písnička, a i když ne ve stylu The Rolling Stones, zaslechnete vlivy Fleetwood Mac či devadesátkovou alternativu 4 Non Blondes. S „Arrowhead“, která je umístěna na konci první poloviny desky, se rozjede mnohem lepší část alba, následující „Better Get In Line“ nejprve ukáže fortelnost klasických Deep Purple, aby pak nečekaně zjemnila a znovu začala lehce evokovat kompoziční lehkost původních Fleetwood Mac. K tomu skvěle zapadne skoro až písničkářská „Whispers“, jejíž hlavní pozitivum leží v zasněné kalifornské náladě.
„Not Your Fool“ je příkladem velmi dobrého hitu ve stylu arena rocku. Člověk pak kapele odpustí slabší kusy „Black Waves“ a „Last Frontiers“, v nichž to zavání průměrností. Závěrečná „Wake Me“ je grandiózním vyvrcholením desky, sofistikovanou baladou, postavenou na skvělé souhře akustických kytar a klavíru. Jaký je to rozdíl oproti úvodním skladbám, které toho o skutečném potenciálu Ginger Evil nasvědčují pramálo. Poslechněte si tuctovou „Rainmaker“ (kytarové postupy ze začátku hraje kdejaká začínající punková kapela), ještě horší „Dead On Arrival“ s nefunkční refrénem a podivně temnou atmosférou, nebo otravnou „Shame Old“, kterou by pohrdli i Guano Apes, jejichž styl se snaží Ginger Evil evokovat. Důležité je, že deska neskončí tak špatně, jako začne.
Jsou Ginger Evil objevem sezony, jak se snaží promomateriály namluvit? Těžko, ale na posouzení kvalit je zatím brzy. Potenciál tu je, to je znát z vrcholů desky, ale zda je skutečný, nebo to ze sebe autoři soukali dvacet let, ukáže druhá deska. Pokud má kapela uspět, musí nové album přijít nejpozději do roka.
|
