Ačkoliv kapela Saigon Kick stále existuje a po dalším z odchodů zpěváka Matta Kramera v jejím čele stojí kytarista Jason Bieler, už dávno není stejným muzikantem, který na začátku devadesátých let vytvořil světový hit „Love Is On The Way“ a jeho prostřednictvím zaručil vcelku průměrné glam metalové partě z Floridy nesmrtelnost. Bieler ještě během prvního působení v Saigon Kick na konci minulého tisíciletí ukázal, že jeho umělecký rozptyl je mnohem větší než být epigonem Mötley Crüe a Guns N`Roses. Desky „Devil In The Details“ a zejména „Bastards“ jsou přímou spojkou Bielerovy hudební glam metalové minulosti a současnosti, přičemž se prezentuje jako mnohem variabilnější, ale nevyzpytatelnější umělec.
Od minulé desetiletky vede formaci Jason Bieler And The Baron Von Bielski Orchestra, s níž starým fanouškům Saigon Kick řádně zamotal hlavu. Její tvorba je mnohem méně přístupná, leckdy dost těžko poslouchatelná a pro pamětníky starých Bielerových časů i poměrně nestravitelná. Hudebník se uhnízdil v jakémsi progresivním vakuu, v němž hlavním důvodem pro tvorbu je absolutní umělecká svoboda, a ve kterém je dán volný průchod všemožným alternativním formám rocku a progresivního metalu. Pokud by se tato neuchopitelná tvorba dala přirovnat k hudbě nějakého jiného umělce, tak by to byl bývalý frontman Queensrÿche Geoff Tate, jenž pod hlavičkou projektu Operation: Mindcrime tvořil věci, které staré fanoušky bývalé kapely také hlavně nakrkly. To samé se může v Bielerově případě stát příznivcům klasické tvorby Saigon Kick.
Oč půjde, ukázal Bieler na debutové desce „Songs Of The Apocalypse“ z roku 2021, na novince „The Escapologist“ tento směr prohlubuje a dává mu ještě širší rozměr. Ukazuje, že nezapomněl, jak se píše slušný rockový hit, a že někdejší úspěch „Love Is On The Way“ nebyla náhoda. Proto jsou tady „Hollow“ a „Star Collide“, které by s drobnými produkčními a zvukovými úpravami zapadly do kontextu doby největší glam metalové slávy a dobyly by MTV, ovšem většina desky se pohybuje v experimentální rovině. Když Bieler nepopírá své základy v klasické hard rockové škole jako ve skladbách „No Real Goodbyes“ nebo „Zombies & Black Swans“, má šanci, že by mohl oslovit širší skupinu posluchačů, protože talent na zapamatovatelné melodie měl vždycky. Když popustí uzdu svým fantaziím a eskamotérským choutkám, je to o něco horší.
V tu chvíli se Bieler dostává někam k hranicím únosnosti, jeho překombinovaná hudba, smíchaná s ne příliš sympatickou snahou o jakousi kabaretní grotesknost, není posluchačsky přívětivá. Nejprve se skladba „Saviour“ (po obstojném otvíráku „Industrious“) rozplizne v jakýchsi názvucích barového jazz rocku, aby vzápětí nevyšel ani pokus o alternativní rock ve stylu starých The Smashing Pumpkins pod hlavičkou „Violent Creatures“. Progresivní choutky, v nichž velkou roli hrají samplované dechové nástroje, nijak nepomohou ani o něco lepší „Space Debris“, aby následující „Sacred Cow“ ve své rozvláčnosti byla úplně nejhorším momentem desky. To už nemůže zachránit ani závěrečná hra na epičnost „March Of The Vikonauts“, ve které se pokukuje po světě Queen či King Crimson, ovšem vinou podivné produkce vše zůstává stát na půli cesty.
Bieler znovu nepřesvědčil. Stále zůstává v pozici umělce, jehož tvorbě ne každý posluchač dokáže porozumět a proniknout do ní, ovšem leckdy jí v její komplikovanosti a podivínství rozumí asi jen on sám. Projekt The Baron Von Bielski Orchestra stále zůstává zašoupnut v zadní části šuplíčku s nápisem – nepochopeno.
|
