Ne všechny projekty (dobrá polovina), které mají něco společného s americkým zpěvákem Jeffem Scottem Sotem, dávají smysl. Pokud si odmyslíme práci na klasických albech Yngwieho Malmsteena a Axela Rudiho Pella, kde si Soto udělal jméno, nezbyde mnoho toho, co by stálo za archivování v domácí sbírce či alespoň za připomínání po letech. Mezi dobré věci z nebývale obsáhlé diskografie patří severský projekt Talisman z devadesátých let, v němž Soto ukázal, že jeho krevní skupinou je hymnický hard rock. Přes nešťastné (v zásadě pramálo poslouchatelné) úkroky k metalu to tak zůstává dodnes. Odkaz Talisman lze citovat v souvislosti s mnohem současnějším projektem W.E.T. I „téčko“ v názvu má souvislost s někdejším Sotovým působištěm, což od loňska podtrhuje i účast bubeníka Jamieho Borgera, jenž kdysi působil v té samé kapele.
I hudebně mají W.E.T. k Talisman vcelku blízko, ačkoliv to není Soto, kdo by zde (naštěstí) předkládal hudební nápady. Je výkladní skříní, hlasem a tváří kapely, ale kompoziční práce leží na bedrech zejména Erika Mårtenssona z Eclipse a Roberta Sälla z Work Of Art, což míchá se Sotovým skvělým hlasem i vlivy obou formací. Výsledek si dobře sedl už před lety, kdy pozornost posluchačů melodického hard rocku a AOR upoutal šestnáct let starý debut. Stejně jako následující desky nepřišel s ničím objevným, ale W.E.T. začali platit za jistotu, za stabilní kvalitu, což potvrdilo zejména album „Earthrage“, která bylo dosud nejlepším, co W.E.T. nabízeli. Nyní se to mění. Novinka „Apex“ je ještě přesvědčivější počin a v rámci stylu bude patřit k tomu lepšímu, co je v současné době ke slyšení.
W.E.T. na „Apex“ ukazují, jak by měl znít melodický hard rock současnosti. Proto ani příliš nevadí, že k tomu využívají osvědčené postupy, melodie a aranže. Hudba je pevně ukotvena v osmdesátých letech, v tom, co Soto pomáhal vytvářet. Má dostatek energie, aby obstála i nyní. Mårtensson jí dokázal dát soudobě laděný zvuk, což je známka jisté uniformity, ale v dnešní době nezbytnost. Nejdůležitější jsou skladby, protože kromě obligátních stylových klišé ukazují kompoziční lehkost a cit pro velké melodie, stejně jako potenciál, těžící ze zkušeností zúčastněných muzikantů. Soto, ač letos už oslaví šedesátku, je zaštiťuje nezaměnitelným a charismatickým hlasem, který v žánru patří k nejlepším na světě. Ačkoliv některé skladby (nejvíce je to cítit z „Nowhere To Run“ a „Love Conquers All“) přináší závan rutiny, většinou jde o velmi příjemně poslouchatelné kompozice, které mají řadu zapamatovatelných momentů, jež vás budou nutit pustit si album znovu.
Kapela jako na pilotní singl vsadila na „Where Are The Heroes Now“, která ovšem není tím nejlepším, co „Apex“ nabízí. Vrcholů dosahují W.E.T. na obou koncích alba. Úvodní dvojice „Believer“ a „This House Is On Fire“ (největší hit alba) rozehrají skvělou partii, aby pak deska neomylně směřovala k druhému vrcholu, jenž začíná lehce temnou, baladickou „Pleasure & Pain“, pokračuje energickou „Stay Alive“ a vrcholí ve skvělé stadionovce „Day By Day“. Ze zbytku alba lze vypíchnout velmi slušnou „What Are We Fighting For“, hymnickou „Breaking Up“ a trochu hejskovskou „Pay Dirt“, která cílí na americké pojetí hard rocku přelomu osmdesátých a devadesátých let. Pokud by W.E.T. existovali v té době, bylo by jejich přijetí mnohem vřelejší, protože by se dokázali zařadit mezi stylové klasiky. Dnes místo širokých mas dokáží oslovit jen fanoušky žánru, což při rozdrobenosti scény také není k zahození.
„Apex“ z W.E.T. žádné velké hvězdy neudělá, ale dokáže upevnit jejich pozici evropské hard rockové jistoty. Pro mezinárodní šestici je to pozice, která jí stačí a fanouškům rovněž. Pokud vaše uši touží po něčem, co definují předchozí řádky, je W.E.T. sázka na jistotu. Od Frontiers Music je to bezesporu to lepší, co bude letos ke slyšení.
|
