V případě páté studiovky Labyrintu stačí pouhý pohled na obal, aby tradiční fanoušek kapely mírně znejistěl. Odlišné logo a výjev jakoby vyňatý z tehdy začínající hororové série Saw, takový motiv příliš nesouzní s žánrem melodického power speedu, kterým se Italové původně proslavili. Vše začne dávat smysl při poslechu alba, které vyšlo na začátku dubna roku 2005, avšak o apríl se v žádném případě jednat nemělo. Italové se jenom rozhodli, že hodí bobek na své posluchače, pak ten bobek vezmou a ještě jej fanouškům s ďábelským smíchem rozmažou po ksichtě.
Stalo se tak pod labelem Arise Records a za účasti nového kytaristy Piera Gonelly, jenž bude v budoucnosti spojován s dvojicí nejméně oblíbených alb Labyrintu. Jenom tyto skutečnosti ale nemohly mít vliv na výrazně odlišné vyznění desky, na které se Italové mj. rozhodli flirtovat s tvrdými žánry. Hned v případě úvodního songu "L.Y.A.F.H." např. vyzývají k účasti posluchače nu-metalu. Smysl to dává zhruba takový, jako kdyby Sepultura ve svém porootovském období začala hrát power metal. Rádoby umělecký progres bez hlubší integrity, což v tomto případě symbolicky dokládá zkratka titulu skladby, pod jejíž zdánlivou tajuplností se neukrývá nic jednoduššího nežli sdělení "lightyears away from here". A zhruba v tomto duchu se odehraje každá z následujících skladeb.
Italové sice neignorují styl, který je udělal, melodického poweru ale uslyšíme pomálu a stylové záblesky jsou většinou převálcovány mimožánrovým bagrem. Občas snaha o jinakost navíc působí hodně divně, např. když kousek "Dive in Open Waters" skončí nepřirozeným useknutím, které posluchače donutí leda k obavám o svůj přehrávač. Zvláštní jsou i poslední sekundy finální skladby "Meanings", na druhou stranu jde o celkem zábavný vtípek, a hlavně se všem uleví, že už je konec nahrávky, možná včetně samotných muzikantů, kteří většinu hrací doby evokují postavu ztvárněnou na obalu desky.
Na závěr je dobré uvést, že problém není v experimentální formě desky. Takových případů jsme v metalové historii zažili několik a mnohdy můžeme konstatovat, že ze sebe daní interpreti vymáčkli zajímavé výkony. U Labyrintu je potíž v tom, že předvedené skladby nejsou bůhvíjak dobré, přičemž nevalný dojem umocňuje špatný zvuk. Tohle zkrátka Italům moc nevyšlo, a s odstupem času můžeme být rádi, že jim vše docvaklo a za několik let se zase vrátili k původnímu stylu.
|
