Ať už pro hlavní protagonisty byla příchuť reunionu Hanoi Rocks všelijaká, úspěch, jehož album „Twelve Shots On The Rocks“ dosáhlo (hlavně ve finských poměrech), se nedal přehlédnout, a jelikož jiskra mezi Michaelem Monroem a Andym McCoyem znovu přeskočila, bylo jasné, že dojde k pokračování comebacku. Zpět do Popedy odešel kytarista Costello Hautamäki, zmizel i basista Timpa Laine, ale za oba se podařilo managementu sehnat silné posily v podobě tvůrčího dua švédských Electric Boys, kytaristu Connyho Blooma a basistu Andyho Christella. S nimi se z Hanoi Rocks stala plnohodnotná kapela. Andy McCoy vykazoval mnohem více nadšení pro novou tvorbu a neměl v úmyslu se (tak jako v případě „Twelve Shots On The Rocks“) nechat odsunout do pozadí. Stal se pro Monroea plnohodnotným parťákem, na svá bedra stejně jako za starých časů hodlal převzít skladatelské povinnosti. Z toho však nevyplývalo, že by se Hanoi Rocks podařilo podruhé vstoupit do téže řeky.

Do studia kapela nastupovala pouze v trojici – Monroe, McCoy a Lacu, protože s Bloomem a Christellem se ještě řešily detaily ohledně jejich angažmá. Řadu basových a klávesových partů vzal na svá bedra zpěvák a McCoy se postaral takřka o všechny kytary. Bloom a Christell zasáhli do nahrávacího procesu až ve finální fázi a jejich hra je na desce slyšet spíše sporadicky. Co se týče autorského otisku, takřka celý materiál vznikal v autorské dílně obou hlavních členů kapely, čímž se více přibližuje do osmdesátých let a nese výraznější otisk alb „Oriental Beat“ či „Back To Mystery City“, než „Twelve Shots On The Rocks“. Není to však úplně výhra, ačkoliv návrat klasičtějšího rukopisu fanoušci přijali s povděkem, včetně vlastní citace slavné „Until I Get You“ v „Better High“, ovšem přesto přijetí „Another Hostile Takeover“ bylo spíše rozpačité. Kritika album chválila, fanoušci vykazovali méně nadšení.

Příliš sice nepotěší zbytečné předěly „Insert“, které působí rušivým dojmem, ale ani skladby tentokrát nezavdávají příliš důvodů k euforii. Je znát, že se Monroe s McCoyem snaží naladit na někdejší vlnu, ale ať chtějí sebevíc, tak z nich nepadají takové tutovky, jaké v letech 1980 až 1984 sypali z rukávu. Výsledkem je kolekce spíše obyčejných věcí, které kolem posluchače proletí, aniž by většina z nich zanechala velký dojem. Jsou tu světlá místa, mezi něž patří asi nejlepší „You Make The Earth Move“, lehce nostalgická „Center Of My Universe“ (přesně splňuje přísná kritéria starých Hanoi) i coververze od Phila Lynotta „Dear Miss Lonely Heart“ z jeho první desky „Solo In Soho“. Zde jsou Hanoi Rocks plní ohně jako kdysi, a kdyby přidali více podobně kvalitních skladeb, mohla „Another Hostile Takover“ směle hledět do očí deskám z osmdesátých let. Jenže to se neděje a album zůstává na chvostu diskografie, kde se o poslední místo pere s „Oriental Beat“.

S přivřením oka dokáže potěšit „No Compromise, No Regrets“, „Better High“ a částečně i „Eternal Optimist“, které ale jen taktak vyvažují až příliš nevýraznou první polovinu desky. Ta se po otvíráku „Back In Yer Face“, jenž by klidně mohl být na monroeovské desce „Twelve Shots On The Rocks“, snaží navozovat atmosféru klasických alb, ale nedokáže zastřít, že „Hurt“, „Love“, „The Devil In You“ a zejména „Talk To The Hand“ a „Reggae Rocker“ jsou jen průměrné věci, v nichž se utnul i mistr McCoy, který zjevně v roce 2005 nebyl v ideálním rozpoložení. Na druhou stranu je třeba pochválit odvahu a různorodost, kterou deska nabízí, což jí nějaké plusové body dokáže přinést.

Album „Another Hosatile Takeover“ fanoušky rozděluje na dva tábory. Do toho, který desku přijal za svou bez výhrad, patří zejména ortodoxní příznivci Andyho McCoye, protože album ukazuje variabilitu jeho rukopisu, tak jako tomu bylo i v jiných projektech mimo Hanoi Rocks, ač je nutno přiznat, že některé z nich očekávané kvalitativní laťky nedosáhly,kdy například projekt Cherry Bombz příliš nadšení také nesklidili. Pak tu byla také nezanedbatelná skupina fanoušků, kteří desku dodnes, kvůli její nekonzistentnosti považují za nejslabší článek v diskografii těchto Finů. Album do příběhu Hanoi Rocks ale i tak patří a má v něm nezastupitelné místo, ačkoliv může být bráno jako jakýsi úkrok stranou, který příliš nevyšel. Jenže postavení kapely bylo natolik kultovní a silné, že ani slabší kvalita jej ohrozit nemohla. Hlavním nepřítelem Hanoi Rocks byli vždycky jen oni sami.

Pověst, kterou měla v osmdesátých letech, kdy patřila mezi nejlepší koncertní soubory, se potvrdila i v novém tisíciletí. Vystoupení v Evropě a Asii, kam se Hanoi Rocks vypravili, byly přijaté s nadšením a pro oba nováčky, Blooma s Christellem, byly také zkouškou ohněm, v níž oba uspěli. Vypadalo to, že pro kapelu se znovu otvírá budoucnost v jasnějších barvách. Jenže to už tu jednou také bylo…

www.hanoirocks.com

YouTube ukázka - Back In Yer Face

Seznam skladeb:
1. Intro
2. Back In Yer Face
3. Insert I.
4. Hurt
5. The Devil In You
6. Love
7. Talk To The Hand
8. Eternal Optimist
9. Insert II.
10. No Compromise No Regrets
11. Reggae Rocker
12. You Make The Earth Move
13. Insert III.
14. Better High
15. Dear Miss Lonely Hearts
16. Insert IV.
17. Center Of My Universe

Sestava:
Michael Monroe - zpěv
Andy McCoy - kytara
Conny Bloom - kytara
Andy Christell - baskytara
Lacu - bicí

Rok vydání: 2005
Čas: 45:37
Label: Major Leidén Productions
Země: Finsko
Žánr: glam metal/hard rock

Diskografie:
1981 - Bangkok Shocks, Saigon Shakes, Hanoi Rocks
1982 - Oriental Beat
1982 - Self Destruction Blues
1983 - Back To Mystery City
1984 - Two Steps From The Move
2002 - Twelve Shots On The Rocks
2005 - Another Hostile Takeover
2007 - Street Poetry

Související články

Foto: archiv kapely