JJ Pinestone (alias Juho Mäntykivi) vyrůstal ve Finsku, a i když jeho výraznější zapojení se do hudební scény mělo odstartovat v thrashové kapele Takalation, zjevně by chtěl žít v osmdesátých letech v Americe a úplně nejradši by byl, kdyby jej v té době vzali do party Mötley Crüe, Skid Row, Guns n´Roses, a možná klidně kdokoliv, kdo měl vyčesané háro, pověst průšviháře, kterého žerou holky, spoustu energie a problémy na háku.
Kdyby měl tendence v osmdesátých letech hypotetickým spoluhráčům podsouvat své skladby, dost možná by se na některé desce mohly ocitnout, i když by se to spíš týkalo kategorie „klidně kdokoliv“, než konkrétně zmíněných hegemonů, neboť to, co předvádí o čtyřicet let později, melodickým charakterem i nasazením plně zapadá do osmdesátek, snad jen produkce dává znát, že čas se hnul. Album „Break The Chains“ nepřesáhne ani pětadvacet minut, což JJ Pinestone sebevědomě vysvětluje tvrzením, že se jeho prvotina se stopkami v ruce může jevit krátká, ale album nemusí být dlouhé, pokud je dostatečně vypovídající.
A to může být kámen úrazu, neboť už po třech skladbách máte pocit, že o kapele víte vše – chce působit dravě, opráskle, nespoutaně a leckdy jí to i vychází, jenže za a) to zní všechno příliš povědomě, za b) trochu násilně, což zdůrazní pomalejší položka „On My Own“, v níž JJ Pinestone se svými kumpány ubere z divokosti a spustí laškovně uvolněnou a rozjásanou rockovku. Nicméně podstata kapely je v halekacích skandovačkách, vypjatých sólech, nasekaných riffech, a skladby spíš než na silných melodiích staví na oprásklé hře na rychlý efekt. Dá se předpokládat, že dav pod pódiem si celkem s chutí zahaleká titulní „Break The Chain“, či „Scream For More“ (složitější to bude mít „Fool`s Anthem“, která ujíždí až kamsi k rapu), ale že by mu po vystoupení zůstal v hlavě některý ze sloganů déle, než do prvního spláchnutí lahodným mokem, dost pochybuju.
To je moment, kdy dostane ránu na solar poohlížení se po žánrových ikonách i frontmanovo tvrzení, že tohle je jen začátek další rodící se rock’n rollové ikony. Solidní živé glam – hard rockové retro, plné energie, které vás možná pošťouchne k tomu pustit si některé z přelomových alb Skid Row, z nichž si v pohodě i po letech odzpíváte řadu skladeb. A to je ten zásadní rozdíl - album „Break The Chains“ rychle vlítne do žil, ale podobnou rychlostí z nich zase vyprchá.
|
