Alice Cooper si návrat k vyjadřovací formě svých alb ze sedmdesátých let pochvaloval, ale bylo znát, že je tvoří zejména pro sebe a pro vlastní uměleckou realizaci. Zažil už dva komerční vrcholy a o třetím se neuvažovalo (respektive, třetí nevyšel s „Brutal Planet“) a proto už na „Tne Eyes Of Alice Cooper“ bylo znát, že se do jeho tvorby vkrádá rutina a desky se začínají tvořit tak nějak ze setrvačnosti. Podle toho vypadala odezva, která nebyla nijak valná a výsledek, jaký deska vykázala, byl spíše podprůměrný, ač se nejednalo o vyloženě špatné album. Živá prezentace přece jen pozornost přitáhla, jelikož po roce 2000 nastala doba, která přála retru, čehož Cooper hodlal náležitě využít. Následné turné pojal v retro stylu, ubylo kabaretních prvků a principál více zaměřil na uměleckou stránku věci.
Dny instrumentálně zdatné formace se začínaly krátit, krátce po turné opustil kapelu kytarista a zpěvák Eric Dover, který po Aliceově boku působil i v dobách „Dragontown“. Dover však svět kolem Coopera neopustil, kromě toho, že vedl vlastní kapelu Sextus a zapojil se i do reinkarnace své původní formace Jellyfish pod názvem The Lickerish Quartet, působil i ve spolku Glamnation, v němž bylo možné zaregistrovat další Aliceovy spoluhráče. Cooper musel uspořádat konkurz na místo kytaristy, z něho vítězně vyšel Damon Johnson, jenž byl v minulosti členem jižanské formace Brother Cane a krátce spolupracoval se superskupinou Damn Yankees, ale musel vyřešit i post bubeníka, z něhož zpět ke Kiss odešel Eric Singer. Tam se usadil Tommy Clufetos, jehož jako dvacetiletého mladíčka pár let předtím objevil Ted Nugent.
Cooper si pochvaloval, jaká v kapele vládne dobrá atmosféra, do níž zapadli i oba nováčci, a proto se pustil do nahrávání nové desky, které se uskutečnilo ve studiích losangeleského Beverly Hills. Možná, že přílišná pohoda se odrazila do materiálu, s nímž Cooper na sklonku léta 2005 přišel pod názvem „Dirty Diamonds“, který postrádal potřebné hrany a nedokázal vycenit ostré zoubky, což u Coopera byla po většinu času (pomiňme trochu podivný přelom sedmdesátých a osmdesátých let) samozřejmost. Na materiálu se projevila i absence Dovera, obratného skladatele, který velkou měrou přispěl na minulé album a jehož na novince zastupoval Johnson, který neměl tak hitový tah. Stále více se do tvorby zapojoval i basista Chuck Garric, jenž preferoval undergroundovější přístup, čímž „Dirty Diamonds“ ztratilo ještě více ze záře, jakou mohlo a především mělo mít.
Oproti minulé desce působí „Dirty Diamonds“ ještě více nesoudržným dojmem a ztrácí punc nezaměnitelné originality, jediným výsostně osobitým prvkem je Cooperův hlas. Hudba padá na hranice průměru, a i když je instrumentálně skvěle zahraná, nápady ve skladbách jsou stokrát vylouhovanými motivy ze sedmdesátých let, které nemají moc šancí zaujmout. I energie jako kdyby se hned z úvodní „Woman Of Mass Distraction“ vytratila bůhvíkam. A to je tahle skladba tou lepší, co deska ukrývá. Katapultovské boogie „Perfect“, které následuje, chce vyvolat stále neodbytnější otázku, jestli Cooper ve věku, kdy už se přemýšlí o výši budoucího důchodu, trochu nedědkovatí. Možná titulní „Dirty Diamonds“ něla kapele vrátit potřebnou energii, ovšem omšelý punkový základ ve stylu Ramones z dob, kdy ještě hráli v promrzlé newyorské garáži, mnoho důvodů k radosti nepřináší.
Barové country „The Saga Of Jesse Jane“ možná nezaujme stylově, protože posluchače chce přenést až do saloonů Divokého západu, ovšem nelze mu upřít, že zde Cooper napsal nejlepší melodie z desky. Obstojně zní i „Pretty Ballerina“, která kabaretní atmosférou připomene slavnou „Welcome To My Nightmare“, a bluesová „Six Hours“, což je poloha, která Cooperovi výrazně sluší. Rozhodně více než poněkud unavené rockové kusy „Sunset Babies“ či Your Own Worst Enemy“. Na závěr šokuje závěrečná (bonusová) „Stand“, což je výsledek Aliceovy spolupráce s rapperem Xhibitem a jedna z nejodvážnějších věcí, ke které připojil svůj hlas. Skladba je vítaným ozvláštněním jinak docela líné desky, která, ač je řazena do jednoho šiku s „The Eyes Of Alice Cooper“, kvalit (už tak oslabených) předchůdce nedosáhla.
V Cooperově táboře ale vládla spokojenost, Alice se definitivně dostal do pozice legendy, která nemá zapotřebí vydávat nové desky, protože je jasné, že staré kusy překonat nedokáže. „Dirty Diamonds“ je toto jasným důkazem a fakt, že album během let zcela zapadlo, není až tak nečekaný.
|
