Mladá bouřící detroitská krev se zklidnila a život plynul v poklidném tempu statného šedesátníka. Tam, kde v minulosti Alice Cooper vyšiloval na pokraji schizofrenní rozpolcenosti, najednou prokazoval takový nadhled, že tím doslova šokoval staré příznivce, pamatující si bájnou dobu opusů „Billion Dollar Babies“ či „Welcome To My Nightmare“. Už dávno nepil, nebral drogy, což bylo u chlápka, který byl považován za synonymum hvězdného feťáka a ochlasty trochu s podivem, ale tento fakt mu dopomohl k tomu, že byl (a dodnes je) v docela vitálním stavu, a na rozdíl od řady dosud žijících kolegů nepůsobí na pódiu jako pacient léčebny dlouhodobě nemocných. Jeho hudba v tomto tisíciletí nevykazuje výraznou hitovost, nemá příliš co nového nabídnout, ale jistá kvalita je v ní pořád zachována. Ani jedna deska z téhle doby, ač k tomu některé měly blízko, nespadla do průměru, ale o vrcholových nahrávkách z let 1973, 1975, 1989 a 1991 si Alice mohl nechat jen zdát.
Uměleckou stagnaci Cooper, zahájil s deskou „The Eyes Of Alice Cooper“, na níž opustil moderní vyznění předchozích dvou alb, a s následujícím počinem „Dirty Diamonds“ trend podtrhl. Proto příliš nepřekvapilo, že s počinem „Along Came A Spider“ se Alice do sedmdesátých let vrátil znovu, zejména proto, aby si z bestselleru „Welcome To My Nightmare“ vypůjčil postavu Stevena, bývalé rockové hvězdy, která zahyne při letecké neštěstí a vrátí se jako upír, přízrak a nyní také jako psychopatický sériový vrah Spider. Jeho postava je hlavní spojnicí s minulostí, co se týče hudební složky, Cooper zvolil překvapivě jiný postup. Rozešel se s kytaristou Ryanem Roxiem (aby se jejich cesty v budoucnu znovu mohly spojit), s Damonem Johnsonem i s bubeníkem Tommy Clufetosem. Na jeho místo se vrátil Eric Singer v době, kdy domovští Kiss dočasně odpočívali, kytarové pozice připadly oběma producentům desky Gregu Hamptonovi a Dannymu Saberovi.
To je skutečnost, která „Along Came A Spider“ nejvíce odlišuje od obou předchozích nahrávek. Ryan Roxie, Damon Johson a Eric Dover jsou hráči striktně hard rockoví či glam metaloví. Saber s Hamptonem měli mnohem širší záběr a spolupracovali s umělci z různých koutů rockové i nerockové hudby. Jejich vlivem je album rozmanitější, mnohem modernější a zvukově ukotvené v době vzniku. Na druhou stranu je nutné přiznal, že Coopera nezastihlo album v úplně ideálním skladatelském rozpoložení, nabízí jen velmi málo výrazných věcí a nepomůže ani hvězdné hostování Slashe (Guns N`Roses) v nejlepší „Vengeance Is Mine“ a Ozzyho Osbournea v o poznání slabší „Wake The Dead“. Konstantní temná atmosféra, která umocňuje koncepční hororový příběh, je tím, co by mohlo posluchače k desce přitáhnout.
Hamptonova a Saberova produkce působí, jako kdyby deska navazovala i na industriálně experimentální kousky z přelomu milénia „Brutal Planet“ a „Dragontown“, což zdůrazňuje tvrdá „Catch Me If You Can“, či plíživá „(In Your Touch) With Feminime Side“, ale i ty jsou v celkovém hard rockovém duchu trochu ojedinělé, ač víceméně překvapivé. Obstojně dopadla baladická „Killed By Love“ a závěrečná „I Am The Spider“, která využívá hrstku modernějších postupů, ale především její hororová složka má na posluchače a zejména staré pamětníky blahodárnou moc. „Along Came A Spider“ se ani přes zajímavější pojetí nepřiblížila někdejším vrcholovým dílů, ačkoliv o tom nebývale silná masírka před vydáním desky hovořila. Zůstalo ale jen u toho, proto nahrávka zapadla zcela přesně do o poznání méně vzrušující části kariéry věčného černokněžníka.
Ta už nedokázala vygenerovat žádný milník, novodobou klasiku, kterou by bylo možné citovat vedle starých klasik, na druhou stranu je nutné přiznat, že ani s blížící se osmdesátkou Cooper na umělecké dno nepadl. Platí, že dnes je mnohem lepší vyrazit na koncert (stále to jde…), na němž zazní staré klasiky v obstojném a jakžtakž energickém provedení, než se věnovat novým deskám. Cooper je točí dosud a jako nejvydařenější z nich lze jmenovat „Paranormal“ z roku 2017, na níž se (stejně jako na rozpačité „Welcome 2 My Nightmare“) objevují přeživší (bez Glenna Buxtona) spoluhráči ze šedesátých a začátku sedmdesátých. Ačkoliv se jedná o dýchánek ve stylu „pamatuješ, jak nám to tenkrát hrálo…?,“ jde o setkávání velmi příjemné.
Díky dlouhé kariéře, která trvá už skoro šedesát let, je Cooper brán za rockovou instituci, legendu, která stála u zrodu a která je tu dosud. Jeho kariéra nebyla vyrovnaná, trpěla různými pády, po nichž se od Coopera už nic nečekalo, i vzestupy, při kterých dokázal přijít se skvělými alby. Navždy zůstane synonymem poctivosti starého hard rocku, jedním z jeho symbolů, na které se bude vzpomínat dávno potom, co jejich kariéra bude už jen encyklopedickým pojmem.
|