Jako kdyby se svět točil tak zběsile, až z toho Ugly Kid Joe dostali pořádnou závrať. Vlivné časopisy Metal Edge a Raw je v roce 1992 zvolili nejlepší novou kapelou a o rok později jim jen o fous uniklo stejné ocenění na prestižní akci American Music Award, když jim jej vyfoukli Pearl Jam, ovšem Ugly Kid Joe se dostalo pocty potřást si rukou s Metallicou, které předali cenu za nejlepší metalovou formaci. Takové akce si většina členů užívala, ale bubeník Mark Davis při nich trpěl. Nemohl si zvyknout na nenadálou slávu, měl dost dlouhých turné, na nichž se každý další den podobal předchozímu a s normálním životem měl společného pramálo. Po něm Davis toužil nejvíce. Hned jak skončilo turné k debutu „America`s Least Wanted“, oznámil zbytku kapely rozhodnutí zcela a hlavně hodně rychle opustit hudební branži. Jeho hra je ke slyšení na polooficiálním živáku „Wanted Live“, ale pak za sebou nadobro zavřel hudební dveře.
Kapela se ocitla v nezáviděníhodné situaci, která ovlivnila její kariéru. Davis nebyl až tak důležitým členem, ale člověkem, který hraje pro dobro kapely a „dělá to, co se mu řekne“, ale odchodem uvolnil místo pro Shannona Larkina, který Ugly Kid Joe (po epizodě s Bobem Fernandezem) posílil v roce 1994 a k údivu všech se hodlal intenzivně zapojit do skladatelského procesu. Měl za sebou dobrou průpravu, na konci osmdesátých let hrával s heavy / thrashovou parou Wrathchild America a posléze i se jejím groove metalovým pokračovatelem Souls At Zeto, přičemž na debutové desce (první ze dvou) předvedl takový výkon, že po koncertu kapely v Coloradu, který navštívil i Whitfield Crane, dostal okamžitou nabídku, kterou využil. „Poté, co Shannon přišel, můžeme dělat věci, které jsme předtím nemohli. Je to skutečný virtuóz a na novém albu to bude slyšet,“ tvrdil Crane. Slyšet to bylo, ale je otázka, zda to bylo dobře.
Že došlo ke změně, bylo každému jasné už ve chvíli, kdy ve dvouminutovém úvodu, pojmenovaném lakonicky „Intro“, se kapela ostře přihlásí ke grungeové scéně, která byla po sebevraždě Kurta Cobaina na komerčním vrcholu, aby následující „God“ šla místy až do hardcorového undergroundu, což byla parketa mnohem tvrdší, než fanoušci „Cats In The Cradle“ či „Everything About You“ dokázali zkousnout. „Tomorrow`s World“ jde ještě více antikomerčním směrem, a to jsou místa, kam Ugly Kid Joe táhl Larkin, preferující zhuštění zvuku a mnohem větší tvrdost. Nebyl v tom sám, kapela táhla za jeden provaz a výsledkem byla deska, která nemohla splnit komerční ambice předchůdce. Na to je zde moc věcí, které podtrhují alternativní směr, jímž Ugly Kid Joe hleděli a přestože jím kráčel celý svět rockové hudby, pro kapelu tím pravým nebyl. Z komerčního hlediska rozhodně, z uměleckého pravděpodobně také ne.
Jsou tu věci, které připomenou klasickou tvář, kterou se Ugly Kid Joe prezentovali na debutu, ale jsou v menšině. Vždycky za nimi stojí dvojice Whitfield Crane / David Fortman, která se podepsala pod singlovou „Milkman`s Son“, baladickou dvojici „Cloudy Skies“ a „Candle Song“ nebo nečekaně hardrockovou „Jesus Rode A Harley“, což jsou nejpřístupnější věci, stojící trochu v opozici proti halucinogenním „Suckerpath“ a „10/10“, pocházející z pera basisty Cordella Crocketta, či rapmetalové „V.I.P.“, v níž se znovu projevuje alternativně metalový vliv Shannona Larkina. Vrcholem snah o co nejméně komerční vyznění je zuřivá „Oompa“ (znovu Crockettova), což je čistý groove metal se skřehotajícím Cranem. Pro fanoušky „Cats In The Cradle“ něco nepředstavitelného a Ugly Kid Joe v rozhodující fázi jejich kariéry citelně chyběli.
„Menace To Sobriety“ po třiceti letech zní odvážně, ačkoliv se na ní podepsal zub času více než na debutu, jelikož sledovala aktuální trendy, z nichž se většina ukázala být cestou do slepé uličky. Nevadí, že album má tvrdší skořápku, ale spíše to, že je na něm zachycena citelně slabší forma. Doboví kritici ji nevnímali a ještě stále pasovali Ugly Kid Joe do pozice nové Nirvany či Guns N`Roses, přičemž tyto kapely v té době prakticky (respektive definitivně) neexistovaly, ale to Ugly Kid Joe nepomohlo, stejně jako to, že slovutný britský magazín Kerrang! pasoval „Menace To Sobriety“ do pozice alba roku 1995. Tím deska není ani náhodou, místo toho, aby Ugly Kid Joe potvrdila v pozici nové senzace, ukázala slabiny kapely. Neprospěl jí ani fakt, že chyběl hitový singl, sázka na „Milkman`s Son“ byla špatná. Možná kdyby se vsadilo na „Cloudy Skies“, mohla být situace jiná, ovšem to je hypotéza, která ověřit nelze.
Problémem bylo, že se fanoušci Ugly Kid Joe rekrutovali spíše z mainstreamového posluchačstva, které znalo „Cats In The Cradle“ a maximálně „Everything About You“ a s koupí „America`s Least Wanted“ si trochu naběhlo. V tvrdém jádru kapely chyběli metalisté a grungeři, pro něž se kapela rozhodla vytvořit druhou desku. To vysvětluje skutečnost, že první album se prodávalo v milionových nákladech a „Menace To Sobriety“ si ve Spojených státech koupilo jen něco přes padesát tisíc posluchačů. Pro kapelu to byla velmi studená sprcha, umocněná tím, že takřka okamžitě po zveřejnění katastrofálních výsledků prodejnosti s nimi společnost Mercury vyrazila dveře. Budoucnost najednou byla mnohem temnější.
|
