„Měli jsme hodně raketový start. Za rok jsme byli tam, kde jiné kapely za pět, deset let. Přeskočili jsme fázi hraní v klubech, ke které se teď vracíme,“ řekl v polovině devadesátých let zpěvák Whitfield Crane a z jeho slov šla vyčíst pořádná dávka hořkosti, protože poté, co kapela odehrála stadionové turné jako předkapely Bon Jovi a následně i Van Halen, musela se spokojit s mnohem menšími kluby. Na to reagovala tak, že z playlistu vyřadila „Everything About You“, aby ukázala, že už není partou pro puberťáky a ke slovu se dostával nový, mnohem alternativnější materiál. To na fanoušky neplatilo, jak bylo vidno z předchozího koncertování s rapmetalovými Dog Eat Dog, příznivci (alespoň ti zbylí) Ugly Kid Joe se rekrutovali z trochu jiné sorty posluchačů, než z řad hardcorových a rapmetalových. Bylo nutné začít znovu.
Nejprve se kapela musela poohlédnout po jiné vydavatelské firmě, ovšem žádná ze zavedených společností nejevila seriózní zájem, takže Ugly Kid Joe založili vlastní značku Evilution. Bylo jasné, že možnosti, jak dostat novou desku k posluchačům, budou omezené, ale kapela stále spoléhala na přízeň tisku, který jí zůstával nakloněn. K „America`s Least Wanted“ se kapela vrátit nemohla, to by vypadalo lacině a nepříliš uvěřitelně, a dobře věděla, že se třetím albem ji čeká salto mortale. Buď z toho bude úspěch, který ji vrátí ztracenou pozici nebo ji dá ránu z milosti. Nic jiného nepřicházelo v úvahu a v okamžiku, kdy si Ugly Kid Joe připustili druhou možnost, dalo jim to jistou tvůrčí svobodu. „Udělali jsme nejlepší desku, jaké jsme schopni. Je uvolněná, energická, ale zároveň také tvrdá a moderní,“ zmínil kytarista Klaus Eichstadt, ale ani po jeho vyjádření nebylo jisté, kam míří. Jasno bylo 22. října 1996, kdy se počin nazvaný „Motel California“ objevil. „Není to nic pro popové fanoušky, ale deska je to skvělá,“ hlásil britský Kerrang!, který se zhlédl ve všem alternativním, hardcorovém a grungeovém.
Do třetice všeho dobrého a zlého, a potřetí znovu jinak. Ugly Kid Joe se na „Motel California“ nevrací k původnímu pop metalu, ale nejsou tak seriózně alternativní jako na „Menace To Sobriety“. Do tvorby se vrátily dávné legrácky, ale hudebně kapela pošilhávala po tom nejmodernějším, co scéna nabízela. Pilotní singl „Sandwich“ je rapmetalová bomba ve stylu Rage Against The Machine“ (těm kapela složí poklonu ve ztřeštěné „Rage Against The Answering Machine“) a úvodní skladba „It`s A Lie“ je zatěžkaná groove věc s šílejícím Cranem. Jenže tyhle dvě věci nejsou pro „Motel California“ zcela reprezentativní, protože posluchač má co do činění s nejpestřejší deskou kapely. Znovu těžce nekomerční, ale nahranou s až odzbrojující odvahou a neuvěřitelnou svobodou ve vyjadřování. Kapele asi bylo jasné, že se řítí do pekla a proto si osedlala nejdivočejšího koně.
Skvěle zafungují tradičnější hard rockové věci, „Dialogue“, kterou Ugly Kid Joe vklínili mezi rapmetalové singly nebo pravděpodobně nejhitovější „Would You Like Be There“, která odhalí skutečnost, že kapela schopnost napsat dobrou a chytlavou skladbu neztratila. Pro „Motel California“ je příliš nevyužívá, ale když spojí síly s Lemmym Kilmisterem v „Little Red Man“, má to své kouzlo, stejně jako funky legrácka „Bicycle Wheels“ ve stylu Red Hot Chili Peppers. Od grungeové „Father“ sice začínaly nápady docházet, ale minimálně jde o zábavné kompozice, které nepůsobí omšelým dojmem ani po řadě let. Finále alba obstará překrásná balada „12 Cents“, která má trochu posmutnělou atmosféru, jež předznamenává neslavný osud alba i kapely.
Jestliže o „Menace To Sobriety“ se hovořilo jako o grandiózním propadáku, „Motel California“ byla z komerčního hlediska učiněná pohroma. Pouhých třináct tisíc prodaných kusů po Spojených státech byl naprosto tristní výsledek, který určil další vývoj. K Ugly Kid Joe se otočil zády i tisk, který trhal album na kusy a najednou se zdálo, že na světě není větších vyvrhelů, než tahle parta, které hudební novináři před pouhými několika lety dopomohli k velké slávě. Drastické recenze na „Motel California“ připomínaly spíše kopání do mrtvoly než seriózní kritiku. Satisfakce se ale deska dočkala, protože představuje utajený tip v diskografii kapely, a album, které si u řady starých příznivců říká o ještě detailnější průzkum. Jenže to přišlo příliš pozdě, protože pád, který s deskou přišel, kapela neunesla a v roce 1997 se rozpadla. Tvrdila, že definitivně.
Tak horké to nebylo, protože po comebacku před více než deseti lety následovaly dvě nové desky, které se vrací někam ke stylu „America`s Least Wanted“ (logicky), ačkoliv původní entuziasmus z nich nesálá. Důležitá jsou v kariéře Ugly Kid Joe ale devadesátá léta. Na jejich turbulentním vývoji se dá krásně sledovat vývoj rockové scény, a přestože se Ugly Kid Joe nestali jejími ikonami, je jen málokterá kapela, která dokázala vystihnout ducha doby věrněji.
|
