Jen těžko lze odhadnout důvody, proč se Britny Fox v roce 2000, osm let od faktického rozpadu, znovu sešli. Možná členové kapely doznali, že uplynula dost dlouhá doba od grungeové pohromy, která spláchla mnohem renomovanější Ratt, Mötley Crüe a pochopitelně Cinderellu, možná za to mohl všeobecný reunion a alespoň částečné obnovení zájmu o gĺam metalovou scénu, který jmenované kapely vrátil znovu do hry. S Britny Fox se příliš nepočítalo. Nebyla to jedna z významných formací, po jejímž návratu se volalo, ale jak tvrdil bubeník Johnny Dee, léta usazený na bubenické stoličce u německé zpěvačky Doro Pesch, měli členové zájem spolu zase něco vytvořit. Pozvání ale nedostal původní frontman „Dizzy“ Dean Davidson, proti jehož přítomnosti se ohradil zejména kytarista Michael Kelly Smith, a tak znovu padla volba na Tommyho Parise, který nazpíval poslední album klasické éry „Bite Down Hard“, na němž však oslnivý výkon nepředvedl.
Že by kapela dostala smlouvu s velkým vydavatelstvím, bylo čiré bláhovství, ale na to se v době, kdy fungoval internet a mezi lidmi běžně kolovala vypálená CD, příliš nehrálo, takže když si Britny Fox plácli s velmi agilním nezávislým vydavatelstvím Spirtfire, byla to velmi dobrá startovní pozice. Comeback bylo nutné podpořit dobrou deskou, která by mu dodala relevantnost a znovu mohla zvednout o Britny Fox zájem. To si vzali na bedra Tommy Paris a Michael Kelly Smith, kteří začali tvořit materiál, jenž se měl stát nejkontroverznějším v krátké diskografii a měl podtrhnout pochybnosti z alba „Bite Down Hard“ o tom, že kapela bez Davidsona může existovat jen stěží. Jestli se v historii Britny Fox někdy objevil talentovaný skladatel, tak to byl Davidson, jehož odchodem (či vyhazovem) kapela ztratila prakticky všechno. I když ještě na začátku milénia tvrdila, že Paris je adekvátní náhradou, na „Springhead Motorshark“ bylo jasno, že to tak není ani náhodou.
Jestliže „Bite Down Hard“ jela na vlně předchozích úspěchů, ač nabízela materiál, který měl šanci obstát v devadesátých letech, „Springhead Motorshark“ se rozhodla odhodit všechny předchozí atributy Britny Fox a vydat se směrem, o němž si kapela myslela, že bude pro rok 2003 určující. Problémem bylo, že si neohlídala patřičný odstup a na producentskou stoličku usedl Paris se Smithem, což byla učiněná pohroma, protože produkce, na to navazující bídný zvuk a velmi slabý výkon Tommyho Parise desku v podstatě zabíjí. Skladby nejsou špatné, ovšem jejich provedení je katastrofální. Dají se zde najít kusy, které, pokud by je dostal do rukou zkušenější producent, mohly stát vedle starých klasik, ač šlo o věci z jiného těsta. Klenutá „Lonely Ones“, úderná úvodní „Pain“, slušná balada „LA“ a obstojná „T.L.U.C. (For You)“, z níž je cítit harmonický vliv The Sweet ve vokálních melodicích, nejsou špatné skladby, které měly potenciál dopadnout mnohem lépe.
Že kapela nebyla v optimálním skladatelském rozpoložení, o tom svědčí řada jiných věcí, „Freakshow“ je pokus o podivný alternativní rock načichlý grungem, což bylo v roce 2003 zcela mimo mísu, či „Memorial“, natolik nevýrazná věc, že si z ní nic nezapamatujete ani po mnohých posleších. Zcela zbytečné jsou dvě instrumentálky, i když v „Coup D`etat“ Smith ukáže, že je mnohem lepším kytaristou než skladatelem, titulní „Springhead Motorshark“ odkazuje k hard rocku sedmdesátých let, ale hlubší dojem ani jedna z nich nezanechá. Závěrečná „Srí Lanka“, ambiciózní devítiminutová věc, mezi sebe a posluchače vystaví hradbu hned v úvodu, když bezostyšně vykrádá „Kashmir“ od Led Zeppelin, proto jí nepomůže ani obstojná dynamika a důraz na etnickou hudbu indického regionu v druhé části.
Že deska neměla žádný úspěch, je nasnadě. Z comeckových kapel, které něco znamenaly na přelomu osmdesátých a devadesátých let, dopadla stejně bídně snad už jen „Good 2 B Alive“ od Steelheart o pár lety později, kdy Miljenko Matijevic zvolil v zásadě stejný přístup jako Britny Fox. Proto nepřekvapí, že deska pro další studiové snahy vystavila stopku. Brzy poté řady opustil jak Michael Kelly Smith, tak bubeník Johnny Dee, který poznal, že u Doro Pesch má přece jen mnohem větší jistotu, a ačkoliv se k Britny Fox připojil ještě v letech 2015 a 2016, nemělo to dlouhého trvání. Během řady let prapor kapely držel nahoře pouze basista Billy Childs, což platí dosud.
Předloni probleskly zprávy, že Michael Kelly Smith vyvíjí aktivity na nový comeback, který by mohl být zpečetěn novou deskou, ale zatím je ticho po pěšině. Fakt, že o projekt projevil zájem i „Dizzy“ Dean Davidson, by mu mohl dát právo na existenci. S ním kapela byla nejsilnější a jeho členstvím je ohraničena i její krátká sláva. Britny Fox se mohou jevit jako jedna z mnoha glam metalových kapel, ale faktem je, že na konci osmdesátých let měla velmi dobře našlápnuto k tomu, aby se stala výjimečnou.
|
