Master Of Reality žijí, ačkoliv do vypadalo, že jsou dávno na pravdě boží. Kapela, která si do vínku vetkla ikonický název třetího alba Black Sabbath, se hlásí po dlouhých šestnácti letech s materiálem, o němž se nepředpokládalo, že vznikne, protože vůdčí postava kapely, zpěvák a kytarista Chris Goss se věnoval spíše producentské činnosti, přičemž jeho služeb využívají i Foo Fighters či Queens Of The Stone Age. Po letech dostal chuť na vlastní tvorbu, a ačkoliv v minulosti přiznal, že ji tvoří hlavně pro sebe a hrstku věrných, nedá se říct, že by ohlášení novinky „The Archer“ jisté očekávání neprovázelo. Master Of Reality byli vždy kapelou neuchopitelnou, která dokázala překvapit, když to čekal málokdo a svojský hard rock kořenila třeba dřevním blues či popovými elementy a lá The Beatles, nehledě na to, že kapela byla považována za zakladatele desert rocku, jemuž na začátku devadesátých let dali kultovní podobu Kyuss a hvězdný status Queens Of The Stone Age.
Kapela, mezi jejíž název a Gossovo jméno lze klást rovnítko, už přes čtyřmi lety oslavila čtyřicítku, ačkoliv principál na scéně působí rovné půl století. Původně kapela koketovala s punkem, brzy však Goss zabředl dále do minulosti a své hudbě dal podobu, která vychází z Blue Öyster Cult, Led Zeppelin, Cream, původních Alice Cooper a Black Sabbath. Na konci osmdesátých let, kdy se Master Of Reality propracovali k debutovému albu, to bylo sice značně nemoderní, ale deska, někdy nazývaná „The Blue Garden“, se v undergroundových kruzích stala kultovní záležitostí a pomohla Gossovi se skvěle přenést do devadesátých let, v nichž jeho hudba našla mnohem úrodnější půdu. „Sunrise On The Sufferbus“, kterou nabubnoval Ginger Baker z Cream, je legendou, a díky ní Master Of Reality přežívali hubenější léta či touhy lídra po jiných než kapelních aktivitách. Kvůli nim je novinková „The Archer“ teprve sedmou studiovkou, která do sestavy Master Of Reality znovu přivádí bubeníka Johna Learnyho, s nímž Goss spolupracuje od konce devadesátých let a který je jediným takřka stálým členem.
„Masters Of Reality bude vždy projekt se střídajícími se sestavami. Nemohu si dovolit platit lidem, aby řekli, že jsou v kapele,“ řekl kdysi Goss a tím je jasně řečeno, že „The Archer“ je postaveno zejména na jeho osobnosti, zase si může pohrávat s výše zmíněnými vlivy, znovu se noří do hlubin sedmdesátých, z nichž vytahuje tajemnou atmosféru tvrdších chvil Blue Öyster Cult i špínu garážových kapel, kterou zasazuje do základů dřevního blues. Když spustí „Mr. Tap n`Go“, jako kdybyste najednou měli historii stoner rocku jako na talíři a Goss se prodírá mlžným marihuanovým oparem a močály dusivých, zatěžkaných riffů. Snad jen proto, aby ukázal, jak všestranným umělcem je, nasadí záhy kabaretní „Barstow“ a tváří se, jako by se nechumelilo. I to je ukázka absolutní nekomerčnosti desky, podzemního přístupu a touhy dělat věci po svém.
Desku otevře titulní „The Archer“, což je pravěký blues jak z Delty Mississippu, Gossova kytara zní rozostřeně jako devadesát let staré nahrávky Roberta Johnsona, což je známkou toho, že se kašle na trendy, včetně těch, které velí ubírat se retro směrem, protože Master Of Reality objímají na desce snad celou druhou polovinu dvacátého století. „I Had A Dream“ má jasný sabbathovský nádech, úvodní riff jako kdyby vypadl z dávné pokladnice Tonyho Iommiho, ačkoliv skladba má v sobě lásku k sedmdesátkové tvorbě Alice Coopera. „Powder Man“ sází na nostalgickou atmosféru a skrze halucionogenní psychedelično prosvítají harmonie, které v nejkreativnějších letech, ve všudypřítomném hašišovém rauši, psali The Beatles. Závěrečná „Bible Head“ je malý pekelný šraml, který definuje prazáklad desert rocku, čímž se Master Of Reality vrací na úvod kariéry. Možná zcela cíleně, protože při frekvenci vydávání desek může být tohle dílo posledním.
Kdyby mělo dojít na loučení, bylo by to se ctí. „The Archer“ nepředstavuje vrchol specifického tělesa a spíše jen připomíná někdejší výjimečnost Gossovy tvorby. Je samorostlá, origináně složená, nepřístupná a komerčně absolutně nezajímavá. Ovšem pro fanoušky, kteří vědí své, nebude nejnovější vzorek představovat výrazné zklamání. Spíše potěší…
|