Když kytarista Phil X považoval kapelu The Drills za své hlavní působiště, což je deset až patnáct let stará historie, znali jej hlavně fajnšmekři. Kanaďan hrával jako studiový muzikant na deskách Alice Coopera, Tommyho Lee, Roba Zombieho nebo Chrise Cornella, ale všeobecného věhlasu zažíval pramálo. Dnes, kdy s kapelou vydává paté album „POW! Right In The Kisser“, je situace diametrálně odlišná. Phil se stal kmenovým hráčem a kytaristou slavných Bon Jovi, což je postavení, které má zcela jinou váhu než pohostinské angažmá na rozličných (ač kritiky i fanoušky uznávaných) deskách. U Bon Jovi nenatočil žádné bestsellery, poslední tři desky, pod nimiž je podepsaný, jsou díla kapely za zenitem, ale pořád tento post platí za lukrativní.
Pochopitelně poutá pozornost i se svou kapelou, která by jinak byla undergroundovou záležitostí. Nikdy nemůže dosáhnout postavení, které si během let vybudoval jeho předchůdce v Jonově kapele Richie Sambora, u něhož každé vydání sólovky bylo událostí, kdežto na desky Phil X And The Drills čeká nepoměrně menší počet fanoušků. Řada z nich pouze ze zvědavosti, aby věděli, co v tom „novém od Bon Jovi“ je a zda v něm má Jon parťáka i v kompozičním procesu. Poté, co si „POW! Right In The Kisser“ poslechnete, dostanete odpovědi na řadu otázek, které se vám poslední roky v souvislosti s Bon Jovi honí hlavou. Zejména proč Jon skládá desky za pomoci externích autorů a ansámbl působí spíše jako jeho doprovodná formace než právoplatná kapela.
Sambora je nenahraditelný, to je to první, co vás v souvislosti s touto deskou a Bon Jovi napadne. Jestliže jeho sólovky (alespoň první dvě) nesou punc výjimečnosti a vysoce kvalitního blues, u Phila je situace odlišná. Pocit toho, že posloucháte něco speciálního, se nedostavuje. Je znát, že u Bon Jovi je pouze dělníkem, muzikantem, který hraje to, co se mu řekne, protože kvalita vlastní tvorby je níž o jednu a až dvě třídy. Nová deska je výborně instrumentálně zvládnutá a obstojně zazpívaná rutina, obraz toho, jak vypadá dnešní americká hard rocková scéna, v níž cítíte starou školu, vlivy punk rocku, post-grunge i energického rock n`rollu, který měli v krvi Bon Jovi a jejich souputníci. Že by Phil přišel s nějakou přidanou hodnotou, to se neděje. Nemá čich na hity, není výjimečným autorem, a i když se deska dobře poslouchá, nemá v sobě nic, co by vás nutilo se k ní vracet.
Dokáže těžit ze slušného PR, které nejvíce staví na tom, k jaké kapele Phil patří, ale i z toho, že se na desce objevuje několik hvězdných muzikantů (bubeníků), Tommy Lee (Mötley Crüe), Ray Luzier (Korn), Jeremy Spencer (ex-Five Finger Death Punch) či Philův kolega z Bon Jovi Tico Torres. Skladbám to na kvalitě nijak nepřidává a i lepší věci „Fake The Day Away“, „Moving To California“ a „Feel Better“ jsou pouze slušnými skladbami, v nichž nejvíce zaujme Philova skvělá kytara. Ale že tenhle chlápek na svůj nástroj hrát umí, jsme věděli dávno. Spíše zarazí nedostatek nosných nápadů, neboť slyšíte jakýsi pel mel typického amerického hard rocku od Mötley Crüe po Nickelback bez výrazných momentů. Na chvíli dokáže strhnout energický zápal, jímž Phil a jeho spoluhráči disponují, například v „I Love You On Her Lips“ nebo „Way Gone“, ale celkový požitek z poslechu to zcela vylepšit nedokáže.
„POW! Right In The Kisser“ je obstojná deska, která hranici průměru přelezla, ovšem nebudou tou, která by se za pět, deset let citovala jako klasika, a která by zde byla jako neochvějný důkaz Philovy kompoziční vytříbenosti. Pro někoho, kdo by si liboval ve skvěle zahraných stylových klišé, by mohla být nahrávka dobrou volnou.
|