S Machine Head to mají fanoušci těžké. Jakkoliv mohou uctívat první dvě alba „Burn My Eyes“ a „The More Things Change…“, díky kterým byla kapela považována za novou Metallicu a spasitele uvadajícího thrash metalu, nelze přehlédnout výkyvy, které Robba Flynna a jeho partu provázely v dalších letech. Nikdy nebyli zcela stoprocentní, protože prvním dvěma deskám se nevyrovnali, ačkoliv „The Blackening“ a „Unto The Locust“ mohou být považovány za novodobější klasiku, ale s „Bloodstone & Diamonds“ zajeli do slepé uličky, z níž nemohou najít cestu ven. Minulá deska „Of Kingdom And Crown“ naznačila, že by se mohlo začít blýskat na lepší časy, i když k nejlepším dílům kapely měla daleko, ale dnes je jasné, že na tom velký podíl měl polský kytarista Waclaw Kiełtyka (jinak Decapitated), jenž dal Machine Head opětovně alespoň trochu energie. Jenže ten už členem kapely není a Machine Head rychle zchladí nadšení, které se částečně dostavilo po minulé dobré desce.
Není zde všechno špatně, ale toho, co lze kapele vytknout, tedy nezáživných, leckdy až podbízivých věcí, je více, než je zdrávo. Z nejsilnější zbraně se vystřílela v úvodu, když po nic neříkajícím intru „Landscape Of Thorns“ se ozve klavír, ale ten Machine Head brzy přetnou ohromným riffem, jenže patří mezi ty, které dokázali tvořit v dobách největší slávy. Skladba „Atomic Revelations“ se řadí k nejlepším otvírákům, jaké kdy kapela napsala. Nevadí ani houpavý, melodický refrén, který je kvůli všemožnému zástupu metalcoristů profláknutý až na půdu, protože kapela jej dávkuje v takovém poměru, aby nedokázal zmírnit tolik potřebnou agresi. Bohužel tahle schopnost ji na řadě dalších míst opouští a Machine Head zabředávají čím dál víc do momentů, které ji nesluší. Když fanouška potěší velmi dobrá „Unbound“, vytasí se kapela se sirupovitými melodiemi v „Outsider“ a naděje, že „Unatoned“ bude skvělá deska, se rozplývají.
Kapela dokáže potěšit, když zahraje pořádně od podlahy a riffy rvou sluchovody v „These Scars Won`t Define Us“, pravděpodobně nejlepší věci alba, v níž ani typické metalcorové schéma tolik nevadí, protože melodie v refrénu jsou neotřelé a příjemně poslouchatelné. Ve velmi dobré formě se představí ještě v „Bonescraper“, ve které Flynn připomene dávnou formu (na první dvě desky se nechytá) a riffy i refrénové melodie najednou nezní až tak vágně jako na jiných místech alba. Jenže tím veškerý výčet pozitiv končí. Machine Head jako kdyby se ve většině skladeb točili v začarovaném kruhu a naplňují formy tvrdých slok a melodických, až medových refrénů, což je jejich tvář posledních let. Stále více oposlouchaná a nezáživná. Otázka proto stojí: Koho to ještě baví?
Když kapela rozjede groove mašinu plnou panterovských riffů v „Addicted To Pain“ (tahle schopnost Flynna a jeho partu ještě neopustila), ale na ni namontuje omšelý refrén jako z dílny Linkin Park, není to nic, čemu se budete podivovat, ani za co ji budete uctívat. Tohle je případ většiny skladeb, které se znovu snaží balancovat mezi extrémním metalem a mnohem komerčnější složkou. Když Machine Head v „Bleeding My Dry“ nasadí opačný postup a nabídnou sloky v intencích současného popu, střídané s tvrdými refrénovými částmi, v nichž Flynn nasazuje hrubý výraz, utopí se ve vlastním bahně. Z takových momentů stříká skladatelská nemohoucnost a neschopnost napsat neotřelý hit nebo nabídnout poctivý kus metalového materiálu. Obojí Machine Head uměli a obojí postupem let zcela poztráceli.
Odpověď na to, jestli je „Unatoned“ nejhorší deskou Machine Head, nerní jednoznačná. Novinka pokračuje v mizérii posledních let, Machine Head jsou minimálně patnáct let v tvůrčí krizi a nezdá se, že by z ní znali cestu ven. S každou další deskou se ztrácí naděje, že by se fanoušek ještě někdy mohl dočkat něčeho, na co by byl jako příznivec sanfranciské kapely náležitě pyšný.
|
