U zasloužilých muzikantů, kteří už dosáhli sedmdesátky a cítí, že se blíží konec letité kariéry, bývá zvykem, že buď bilancují nebo se obrací ke kořenům, k začátkům, kdy zpravidla točili nejsilnější alba. Nejinak je tomu i v případě amerického kytaristy Jacka Starra, který překročil sedmdesátý rok bytí a proto se vrací do první poloviny osmdesátých let, ke startu sólové kariéry. Vypustil zcela angažmá u kapely Virgin Steele, kterou v roce 1980 zakládal a s níž natočil první dvě alba. Ve Starrově životopise tahle položka nebyla nejdůležitější, mnohem cennější je podle něho start vlastní kariéry, který se uskutečnil v roce 1984 s albem „Out Of The Darkness“, jež bývá považováno za jedno ze základních děl US power metalu. Nejen proto, že na něm zpíval bývalý vokalista Riot Rhett Forrester, ale také proto, že obsahovala dobrý materiál, který ukazoval cestu nástupcům, ať už to byli Metal Church, Armored Saint nebo Vicious Rumors. Starr se díky této desce stal v undergroundových metalových kruzích hvězdou a proto není divu, že se k ní vrací, když bilancuje svou dráhu.
V polovině osmdesátých let byla „Out Of The Darkness“ osamocena, rok po ní si kytarista založil kapelu Burning Star, kam jej Forrester nenásledoval, v níž postupně zabředával do stylových klišé a nechal se převálcovat konkurencí, která se od něho původně učila. I proto byl návrat k „Out Of The Darkness“ logický. Jenže otázka je, zda je něco takového možné a nejde jen o ždímání zbytků staré slávy. Doba se za více než čtyřicet let neuvěřitelně pohnula dopředu a tvořit dnes album podle pravidel roku 1984 s sebou nese největší úskalí v tom, že každá taková nová deska je předem určena pamětníkům doby nebo mladým masochistům, rochnícím si v pravěkých plesnivinách. Pro obě skupiny má „Out Of The Darkness Part II“ šanci zafungovat, postačí pouze naladění na stejnou vlnu s hlavním umělcem.
Není u toho Rhett Forrester, který byl v roce 1994 zavražděn zlodějem, jenž chtěl ukrást jeho auto, pěvecké party tak převzal současný vokalista Alcatrazz a Warlord, o generací mladší střelec Giles Lavery, v němž má Starr slušnou oporu, který, ač nedisponuje nijak zvlášť charismatickým hlasem, má velkou výhodu ve výtečné technice. Vokalista táhne skladby kupředu a dělá je posluchačsky atraktivní. O kytaře pana Starra se nemá smysl moc rozepisovat, jde o jednoho z nejlepších zasloužilých hráčů v žánrovém rybníčku, který však talent mrhal v průměrnějším materiálu. I když si dával na „Out Of The Darkness Part II“ velmi záležet, jistá nevýraznost a nedotaženost dokáže desku srazit k zemi. Na druhou stranu se jedná (pokud pomineme jediné album projektu Jack Starr Blues Band) o nejlepší dílo, jaké kytarista od roku 2000 vyprodukoval.
Deska kromě obligátní dravosti, s níž se u podobně laděného díla počítá, má v sobě i trochu temnoty a mystična, což ukazuje úvodní „Hand Of Doom“, která jede v původních intencích Black Sabbath, kam směřuje i „Into The Pit“, pravděpodobně největší hitovka desky. Mezi ně Jack vklínil méně působivou „Endless Night“, která neoplývá žádným kvapíkovým tempem. Na svižnější kompozici si posluchač musí počkat až do příchodu „Rise Up“, ukazující, že americký power metal kdysi hojně čerpal z Nové vlny britského heavy metalu. Opakem je „Underneath The Velvet Sky“, což je typická balada amerického střihu druhé poloviny osmdesátých let, působící jako vítané osvěžení mezi riffovou náloží. Nejvíce sofistikovanosti prokáže výborná, epicky rozmáchlá „Sahara Winds“, disponující orientálními motivy. Její síla zastíní některé věci z druhé poloviny alba (jmenovitě „Tonight We Ride“ a „The Greater Good“), které ukazují, že místy se už trochu vařilo z vody.
„Out Of The Darkness Part II“ je vcelku důstojným pokračování jedenačtyřicet let staré klasiky, i když jpřekonat jí nemůže. Jednak Jackovi síly vzhledem k věku ubývají a především je zcela jiná doba, ve které žádná nová deska nedokáže vyvolat ducha první poloviny osmdesátých let, ačkoliv se o to Jack snaží, seč mu síly stačí. Pamětníci a jeho fanoušci by ale mohli být spokojeni.
|