Řadou fanoušků prog rocku byli The Flower Kings léta velebeni jako nositelé tradic starých Yes. I když to s nimi tak jednoduché není, ozvěny sedmdesátých let, tedy doby zaslíbené tomuto žánru, dokázali vyvolat velmi dobře a zejména na konci devadesátých let a na začátku milénia byli pasováni takřka do role tehdy už docela vyprázdněného žánru. Po právu jim byly vyčítány tendence natahování jednotlivých alb daleko přes únosnou mez, neboť nezřídka tvořili opusy delší než dvě hodiny. To deskám vždy ubíralo sílu, protože The Flower Kings měli talent nechat věc rozpliznout, čímž se stávali stále více nepřístupní, a ačkoliv byli skvělí muzikanti a dobří skladatelé, jejich díla byla leckdy neuposlouchatelná. Proto by mohl posluchač kvitovat s povděkem, že má novinka „Love“ „pouze“ něco málo přes sedmdesát minut, což z ní činí jednu z nejkratších, ale i nepřístupnějších desek jejich kariéry.
Fakt, že bývají nazýváni králi rockové nudy, praští do uší více než kdy jindy. The Flower Kings nikdy nestavěli zejména na energii a rock n`rollovém drajvu, ale jak Roine Stolt stárne, stává se jeho hudba stále více zasněnou a melancholickou. Když si vezmeme pětadvacet let starou „Space Revolver“, nebo o něco mladší, nejúspěšnější a výbornou dvojici „Banks Of Eden“ a „Desolation Rose“, zjistíme, že Stolt a jeho parta dokázali v minulosti dát dohromady zajímavá alba, aniž by museli nudit nebo je vycpávat zbytečnostmi jen proto, aby dosáhli megalomanské délky. Tendence, které rozehrávají posledních deset let, však nenaráží na všeobecné nadšení, stejně jako to, že se The Flower Kings“ stále vracejí do dávné minulosti, až někam ke kořenům. Nejenže popírají slovo progresivní v názvu stylu, ale dělají hudbu ještě páprdovštější a nudnou.
„Love“ dokáže překvapit hned v úvodu, kdy kapela nasadí energickou „We Claim The Moon“, která míří do sedmdesátých let, ale vyloupne se z ní skvělý otvírák v garážovém stylu, až si řeknete, že takovou věc snad ani nemohli vyprodukovat současní The Flower Kings. Otvírák dá obrovskou naději, jeho jednodušší struktura umožní vyniknout skladatelské potenci, která v kapele stále ještě dřímá, ale v „The Elder“ The Flower Kings všechno pohřbí. Rozehrají důvěrně známou hru, v níž se snaží upoutat pozornost nekonečnými plochami kláves a kytar, vytváří titěrné melodie a z minimalistických postupů tvoří skladby, které naštěstí nedosahují desítek minut. Ovšem ani na kratší kompozice nemají Švédi zkrátka dostatek nápadů. Přešlapují na místě a kromě titulní skladby nedokáží nabídnout žádnou větší hitovku či zapamatovatelnou skladbu.
Sem tam se objeví pěkné kytarové sólo, občas zpoza rohu vykoukne příjemná melodie, ale kapela vše balí do jakéhosi odéru šedesátých let, v němž cítíte jemnou psychedelii a rozostřené ozvěny prog rockového pravěku. Deska líně plyne bez výraznějších vrcholů, trochu pozornosti upoutá baladická „How Can You Leave Us Now!?“ a bluesovější „The Phoenix“, ačkoliv ani jedna z nich nevypadne ze zasněného konceptu nahrávky. Do té zapadá zbytečně dlouhé preludování, ať už jde o rozvernou „Kaiser Razor“, „World Spinning“, do úmoru natahované „The Elder“, „Walls Of Shame“, či závěrečnou hrůznost „Considerations“, která uchovává vše, co je na kapele špatně.
Je otázka, zda se dá mluvit o krizi uvnitř souboru. „Love“ patří k horším deskám kapely, ale nejde o vyloženě špatnou nahrávku, která by zásadně negativním směrem vybočovala ze současné šedi průměru, s jakou se The Flower Kings prezentují. Možná je jen o něco málo nudnější a méně stravitelná na běžný poslech.
|