Že se dnes v ranku melodického hard rocku vymyslí jen těžko něco nového, je věc dávno známá, proto nemohou současné kapely dosáhnout takového úspěchu a vlivu jako jejich předchůdci ze sedmdesátých a osmdesátých let. Vývoj stylu byla jedna z věcí, kterou nenávratně přerval grunge a alternativní muzika, ale současné kapely jen ukazují, že žánr se už neměl kam vyvíjet a propad jeho popularity na začátku devadesátých byl spíš logickým vyústěním procesu chřadnutí než smrtícím úderem Nirvany a Pearl Jam. Švédští H.E.A.T. jsou toho důkazem. Ač jsou považováni za jednu ze stěžejních kapel žánru, v zásadě nenabízí nic nového a staví na tom, co bylo vymyšleno před čtyřiceti a více lety. Je to v pořádku, zbylí fanoušci, kteří se rekrutují zejména ze západoevropských a skandinávských zemí, nejsou zdaleka tak nároční jako kdysi a tohle jim docela stačí.
H.E.A.T. se stali jedním z lídrů skomírajícího žánru po právu. Léta se o to snažili, léta pilovali svůj styl, nezalekli se drobného úkroku stranou na kvalitní desce „Into The Great Unknown“ a přežili i odchod výrazného vokalisty Erica Grönwalla k ikonickým Skid Row. Logickým krokem byl návrat původního zpěváka Kennyho Leckrema, který se znovu představil na minulé nahrávce „Force Majeure“, jež nebyla nejlepším počinem v kariéře H.E.A.T. party, ovšem ukázala, že i v postgrönwallské éře kapela dokáže být dostatečně silná na to, aby alespoň ve Švédsku nesla hard rockovou zástavu. S novou deskou si dala obligátní tři roky na čas, protože nutnost předvést se v co nejlepším světle byla hmatatelně zapotřebí. H.E.A.T. musí sílu dokazovat hlavně sami sobě a své sebedůvěře, a k tomu je „Welcome To The Future“ takřka ideální deska. Je silnější než minulý počin a z větší části konkuruje tomu lepšímu, co zástupci Tre Kronor vytvořili v minulé desetiletce, deskám „Tearing Down The Walls“, „Into The Great Unknown“ a hlavně „H.E.A.T. II“.
Možná vás ze začátku dokáží odradit kýčovité klávesy Jony Tee, který patří ke stěžejním skladatelům souboru, ale také k muzikantům, kteří se musí sakra hlídat, aby nesklouzli k pouťové opulentnosti. Úvod skladby „Disaster“ je jen malou kaňkou na vydařeném díle, neboť to důležité se rozjede záhy, se singlovou „Bad Time For Love“, v níž H.E.A.T. tasí nejsilnější zbraně a zcela splňují parametry megalomanského arena rocku. Do poloviny alba začnou sázet jeden hit za druhým, „Running To You“, „Call My Name“ a „In Disguise“ splňují (hlavně první dvě) parametry stadionových trháků, které od dávných dob odděluje moderně vyšlechtěný zvuk, jemuž se nedaří uniknout z poněkud syntetických osidel, ale to je nešvar dnešní doby.
Druhá polovina desky začíná působit trochu méně euforickým dojmem, přičemž začínáte mít pocit, že H.E.A.T. vaří ze stejné vody, ale i zde se dají najít silné věci. „Losing Game“ si bere inspiraci z nejlepších chvil krajanů Europe či Treat, sympaticky působí i závěrečná „We Will Not Forget“, kterou táhne kupředu zejména hymnický refrén. V pozadí se krčí zbytečně předprodukované „Children Of The Storm“ (proč ta metalová urputnost?), „Paradise Lost“ a jediná slabá „Tear It Down (R.N.R.R.)“, v níž vás spolehlivě odradí podivné Leckremovy manýry a zvláštní frázování, které mu příliš nesedí na hlasivky. Pozitiva převažují, čímž se jazýček vah při závěrečném zhodnocení vychyluje suverénně na stranu kapely.
H.E.A.T. na novince především potvrzují pověst zdatných hitmakerů, ačkoliv je jejich rybníček jasně ohraničený. Fanoušky s novinkou dokáží vrchovatě zasytit, ale pokud si s ní kladli za cíl nahnat do svého hájemství nové příznivce, bude snaha s největší pravděpodobností marná. V žánrovém ranku s albem představují vysoký nadprůměr, i přes poněkud zavádějící název desky.
|
