Přestože německá thrashová smečka Fatal Embrace existuje víc než třicet let, její debutové album vyšlo v roce 2000 a novinka s příznačným titulem "Seventh Sadistic Serenade" je již sedmým dlouhohrajícím zápisem, z nějakého důvodu se tomuto tělesu nikdy nedostalo větší pozornosti. Nechci napsat, že jde o nedoceněnou kapelu, neboť daný termín je obecně nelogický (kde je přesně určena hranice doceněnosti?), na druhou stranu minimálně nová deska nabízí natolik výbušnou metalovou nálož, že by její tlaková vlna měla zacloumat co nejširším množstvím posluchačů.
Spolek, jehož začátky pamatuje ze současné sestavy pouze frontman s přezdívkou Heiländer, výrazně opisuje od žánrově spřízněných kolegů. To je čirý fakt. V recenzích na minulá alba se skloňují jména Slayer a Sodom, při poslechu aktuální fošny bych do inspirační mapy umístil ještě formace Accu§er a Testament. Fatal Embrace hrnou výrazově podobný thrash, občas přihodí velmi pikantní sólo (za kytarové motivy ve stopě "Where Life and Death Are One" by se nemusel stydět ani Alex Skolnick) nebo do stylové materie přihodí mohutnou hrst death metalu. Zkrátka pocit, že právě slyšíme cosi povědomého, není v případě Fatal Embrace ničím výjimečným, a přece je na místě věnovat produkci našich západních sousedů zvýšenou dávku pozornosti.
Protože koho (krom výborného art-motivu) nesejmou songy "Revel in Violence", "Divide and Conquer", "Hellish Ground" nebo "Where Life and Death Are One", ten zřejmě nebude mít thrash úplně v krvi. I kdyby byl člověk sebevětší recenzentský pragmatik, v momentě nástupu a průběhu většiny skladeb musí chtě nechtě uznat, že hudba této party má obrovskou sílu. Technické riffy podminované burácející - velmi často rychlou - rytmikou, a k tomu intenzivní Heiländerův harsh k zpříjemnění běžného dne úplně stačí.
Časem sice dochází k pocitovému zahlcení, tomu se ale zřejmě u podobné hudby nelze vyhnout. Určité východisko představuje odlehčený punkový coversong "Nice Boys" od Rose Tattoo nebo výrazně melodické sólo v kousku "Exiled into Void", všechny pochyby pak rozvíří závěr alba, který přináší neodolatelné žánrové představení ve formě dvojice "Suicidal Chaos" a "Hellish Ground". "Sedmá sadistická serenáda" není dvakrát osobitým dílem a nějakou kompoziční integritu bychom zde hledali marně, album nicméně spolehlivě uspokojí každého, kdo bude připraven obdržet drsnou thrashovou dardu přímo na solar.
|