S minulým dílem „Opvs Contra Natvram“ Behemoth nahlédli do slepé uličky, když se až moc vzdálili černouhelnému rouhačskému metalu, který jim vždy dával nejvíce síly, spíše se zaměřili na efektní stránku, v níž opulentnost a velikášství převyšovaly primární tvrdost a živočišnost. Zůstaly šokující prvky, ale ty byly stavěny na odiv více než hudba, jež nejenže začala vykazovat prvky lacinosti, ale neměla k dispozici ani dostatek nosných nápadů, aby bylo možné vytvořit silnou nahrávku jako „Evangelion“, „The Apostasy“ a „Demigod“, díla, na které největší znalci tvorby Behemoth přísahají nejvíce. Touha po větším tyjátru a lačnost po komerčním úspěchu polskou partu dovedla až příliš daleko od těchto končin, nedokázala však nabídnout ani tak skvělou hymnu, jakou byla „Bartzabel“ z trochu podceňované desky „I Loved You At Your Darkness“. Ta byla pro fanoušky klasických alb těžce skousnutelným kusem, ale pochybnosti nastavila až „Opvs Contra Natvram“.
Jisté je, že staří fanoušci by si představovali návrat někam až k debutu „Sventevith (Storming Near The Baltic)“, ale tam už parta z Gdaňsku zajít nemůže, ačkoliv je novinka „The Shit Ov God“ vítaným návratem ke kořenům, někam k albům „The Apostasy“ či „Evangelion“, na kterých ještě snaha šokovat nebyla prvoplánovitá, ale alespoň z části vycházela z ostrých proticírkevních postojů. Tentokrát jako nejvíce šokující prvek zapůsobí název alba „Hovno boží“, což zaskočí jasným sdělením a pro někoho i zbytečnou sprostotou, ale svým způsobem je to míněno velmi upřímně a v případě Behemoth stručně a jasně. Už jen slovní spojení „The Shit ov God“ je jasným vzkazem, že se u Behemoth věci vrací k starým pořádkům a plivání jedovatých slin směrem k Vatikánu. A nezůstává jen u toho, srdce pamětníků u tohohle alba totiž zaplesá.
Kdy naposledy se Behemoth pustili do tak bezprecedentního black metalového nářezu, jakým je skladba „To Drown The Svn In Wine“? Kdy naposledy dokázali udělat tak svižný a zároveň nekomplikovaný otvírák, jako je „The Shadow Elite“, čerpající z ostatků thrash / deathu z přelomu osmdesátých a devadesátých let? Pokud na to budete hledat odpověď, budete muset jít až někam před desku „The Satanist“, protože z té doby dnes Behemoth žijí nejvíce, navzdory tomu, že z Nergala je minimálně v domovském Polsku celebrita, k čemuž se něco takového jako „The Shit ov God“ nehodí. Deska je o to působivější, protože navzdory názvu rezignuje na efekt a více se zaměřuje na obsah. Míchání hudby ze starých ingrediencí se soudobým zvukem je pro Behemoth z části záchranou, protože důvěryhodnosti začala kapela opovážlivě pozbývat.
Znovu je cítit starý tlak, který definoval nejlepší díla Behemoth, ačkoliv jím „The Shit Ov God“ není. Skoro až euforické přijetí si však zaslouží, protože v osmi skladbách osekává zbytečný balast a zaměřuje se spíše na energii. A když se zdá, že má tendence sklouznout k patosu ve „O Venvs Come!“ dokáže z toho Nergal a jeho parta vybruslit se ctí, protože ve skladbě dokáže doriffovat do přesvědčivého finále. I ženský zpěv (tolik profláknutý prvek v dnešním metalu) v závěrečné „Avgvr (The Dread Vvltvre)“ nezní kýčovitě, jen dotváří atmosféru zmaru, jíž se pyšní celá skladba, která dokáže splňovat kompozici velkého finále. Nejvíce tep fanoušků zrychlí skvělá „Lvicferaeon“, která se rozjede v nejideálnějším tempu, jež umocňuje Nergalovo frázování, dělající ze skladby aspiranta na největší hit alba.
Návratem v pravém slova smyslu „The Shit ov God“ není, Behemoth nikdy nikam neodešli a de facto svou pozice nikdy neopustili, ale skutečnost, že dokázali vyvolat znovu pocit toho, že posloucháte v žánru něco alespoň trochu výjimečného, se dostavuje. Po několika letech tápání se znovu neznabozi Behemoth vrací k tomu, co vždycky uměli nejlépe.
|
