Člověk by už pojal podezření, že Joseph Poole vulgo Wednesday 13 neumí za střízliva natočit dobrou desku. Když se rozhodl praštit s chlastem, nadobro se vykašlat i na drogy a začal tvořit s čistou hlavou, jako kdyby kvalita jeho tvorby nabrala sestupný charakter. Poprvé to zkusil na desce „Necrophaze“, která byla o kategorii horší než předchozí „Condolences“ a posléze i na počinu „Horrorfier“, což byla úplně nejslabší nahrávka, jakou na sólové dráze vydal. Podle svých slov s ní příliš spokojený nebyl ani on. Možná i proto došlo k obměně sestavy kapely, která se jevila značně opotřebovaně. Přestože nejviditelnější změna proběhla na bubenickém postu, který obsadil Mike Dupke, dlouholetý člen W.A.S.P., nově se Wednesday musel obejít i bez dvorního kytaristy Romana Surmana. Možná však angažmá nováčka Ashese bylo pro dobro věci, i díky němu kapela na novince zní až nečekaně nabroušeně a energicky.
Wednesday ze sebe setřásl punc bývalého člena Murderdolls, po jejichž comebacku se přestalo volat po smrti bubeníka Joeye Jordisona (ex-Slipknot) před čtyřmi lety. I nejzarytějšímu fanouškovi je jasné, že tahle kapela patří definitivně minulosti. Možná to, že ze sebe zpěvák setřásl všechny předsudky a může se soustředit pouze na vlastní kariéru, mu uvolnilo ruce k nové tvorbě, která zní velmi svěže a natlakovaně. A dobře, jako už dlouho ne. Nadšením jako kdyby se vracel někam k debutu „Transylvania 90210: Songs of Death, Dying, And The Dead“ a kvalitou k nejlepším dílům „Calling All Corpses“ a „The Dixie Dead“. Tahle díla má šanci překonat a stát se dosud nejlepším počinem, jaký na sólové dráze osmačtyřicetiletý rodák ze severní Kalifornie natočil.
Nebyla k tomu nutná změna stylu či přístupu k práci, jen novinku „Mid Death Crisis“ tvořil Wednesday pod šťastnou hvězdou. Že je vše v nejlepším pořádku, ukáže otvírák „Decease And Desist“, energetická bomba, zachycující Wednesdeayho v drsnější, lehce industriálnější poloze, lehce evokující album „Brutal Planet“ svého velkého oblíbence Alice Coopera, jemuž jako by dával ještě heavy metalovější výraz. Velká očekávání, co že se z nadějného otvíráku vyvine dále, potvrzuje skvělá „When The Devil Commands“, nihilistický pochod Wednesdayovy miniarmády po zuby ozbrojených kreatur z béčkového hororu. U téhle skladby si uvědomíte, že kapela je v ohromné formě a že pálí jeden hit za druhým. „Rotting Away“ znovu střílí munici ve vysokém tempu a začíná se projevovat nejprve trochu potlačovaný rock n`rollový duch nahrávky. Ten je všudypřítomný v nejlepší skladbě alba, ohromné „No Apologies“, kterou Wednesday pojal jako duet s jedním z dalších idolů, frontmanem losangeleských glam metalistů Faster Pussycat Taimem Downem, což zdůrazňuje frackovskou legitimitu skladby.
Když je třeba vytasit ještě ostřejší drápky, které by si mohly tykat se světem Roba Zombieho, je zde „Decapitation“ nebo zlověstná „In Misery“. Protiváhou proti nim je „Blood Storm“, Pooleova variace na neopunkové téma, v níž refrén až moc okatě pokukuje po klasické tvorbě The Offspring, jejíž euforické vyznění se přelije i do „Xanaxtasy“, která však balancuje i na hraně glam metalu, takže v ní cítíte jistou příbuznost s losangeleskou legendou W.A.S.P. Že by vliv Dupkeho, který se od Blackieho Lawlesse za ta léta leccos přiučil? Síla kapelu neopouští ani ve finále, v němž skvěle působí zejména nihilistická „My Funeral“, doplněná závěrečnou testosteronovou jízdou „Sick And Voilent“, ve velkém stylu uzavírající album.
Slabší chvilky jsou zapomenuty a Wednesday se na scénu vrací v ohromné formě. Nikdy ještě nebyl taj silný a nikdy jeho hudba nezněla tak přesvědčivě. Když už se soudilo, že jeho kariéra půjde ke dnu, ocitá se na vrcholu, s tím, že další deska se bude vyhlížet s mnohem větším očekáváním a nedočkavostí, než tomu bylo dosud.
|