Byla doba, kdy The Mars Volta byli bráni jako jedna z naději rockové hudby, jejich spojení progresivního rocku a post-hardcoru si na začátku tisíciletí našlo své fanoušky. Sice nikdy nedosáhli věhlasu původní kapely At The Drive-In základního dua Cedrix Bixler-Zavala a Omar Rodriguez-Lopéz, ale The Mars Volta produkovali hudbu specifičtější, barvitější i zajímavější. Jejich alba zněla neotřele, ač trochu neuchopitelně, a s napětím se očekávalo, s čím kapela přijde příště. Když před více než deseti lety ustoupila comebacku At The Drive-In, řada fanoušků litovala, protože sdílela názor některých hudebních publicistů, kteří tvrdili, že The Mars Volta skončili s albem „Noctourniquet“ na vrcholu. A to přitom za sebou měli „Amputechture“ a „The Bedlam In Goliath“.
Když docela nečekaně dvojice ohlásila návrat, nadšení dosahovalo nejvyšší meze. Jenže přišel covid, tři roky se nic nedělo a když bezejmenná reunionová deska vyšla, zklamání bylo obrovské. Kapela působila bezzubě, po někdejších neotřelých nápadech ani památky a dávná energie by se dala hledat mikroskopem. Akcie The Mars Volta se rázem propadly o několik tříd a rezignovala na ně i řada nejvěrnějších. Další deska „Que Dios Te Maldiga Mi Corazón“ už vyšla bez zájmu a The Mars Volta si museli přiznat, že tvoří pouze pro velice specifický okruh posluchačstva, protože jejich nepřístupná hudba se začala pomalu stávat neuposlouchatelnou. Naděje, že by se mohlo něco změnit s příchodem novinky „Lucro Sucio; Los Ojos del Vacio“ rychle pohasínají, The Mars Volta se propadají na další dno.
Podle ohlasů na sociálních sítích z koncertů Deftones, v jejichž předprogramu The Mars Volta během jara hráli album od začátku do konce, je zklamání veliké. Na desce není nic, co by mohlo vyvolat alespoň mírný pocit uspokojení, řeči obou hlavních představitelů o tom, jak se vrací ke kořenům, jsou jen tradičními velkohubými prohlášeními, které nelze brát vážně. Kde nic není, ani smrt nebere, dalo by se říct, taková hlušina se rozprostírá celou deskou. Hudba se zcela distancuje od původního post-hardcoru a z progresivity dřívějších let si ponechává pouze experimentální složku, která stále více chytá chaotické vyznění. Skladby působí spíše jen jako fragmenty nápadů, sem tam se objeví slušná vokální melodie („Maullidos“, „Cue The Sun“ nebo „The Iron Rose“), ale ve výsledku je to nicota, která posluchače při pokusu vstřebat tohle dílo obklopuje.
Album zcela vybočuje ze všeho, co kapela kdy vytvořila a navzdory očekáváním nenavazuje ani na minulou akustickou desku, která se spíše orientovala na příjemné karibské či latinskoamerické melodie. Ve velkém koketuje s jazzem, ovšem dělá to tak, že to nemůže oslovit ani zaryté fanoušky žánru, ve velkém využívá elektroniky, ale ta skladbám ubírá energii. A když se pokouší sáhnout k tvrdšímu výrazu v „Enlazan la Tinieblas“, „Alba del Orate“ či „Detrás la Puerta Dorada“, výsledkem je bezzubý, umělohmotný produkt, který ukazuje, kam až Bixler-Zavala a Rodriguez-Lopéz nechali kapelu padnout. Zavalův hlas je tak tenký, že k této bezpohlavní břečce pasuje, ovšem pamětníka starých časů (a celkově někoho, kdo má v pořádku uši) nemůže přesvědčit, natož nadchnout.
Otázka je, komu je album určené. Možná hrstce skalních fanoušků, která si desku párkrát poslechne jen kvůli tomu, že ji vytvořili The Mars Volta, možná hudebním zvrhlíkům, kteří si libují v obskurnostech různých stupňů perverze. Posluchači, kteří jsou více při smyslech, poznají, že tady je skoro všechno špatně.
|