Západočeská Pandemia se nikdy nedostala na úroveň jihomoravských kolegů Krabathor, ale na konci devadesátých let spolehlivě plnila úlohu tuzemské death metalové dvojky a když partu z Uherského Hradiště opustil basista Bruno a kariéra Krabathoru začala jít hodně rychle dolů, Pandemia napnula síly a vydala opravdu dobré desky, z nichž dodnes vyčnívá album „Personal Demon“, následováno neméně propracovanou nahrávkou „Riven“. Doba však kapele tolik nepřála, v období, kdy Krabathor vydával alba „Lies“ či „Orthodox“, byla by Pandemia spolehlivě hvězdou stejné velikosti. I tak si minimálně ve středoevropském death metalovém hájemství jméno udělala, a to se počítá i dnes. Pomohlo jí to přežít i skoro desetileté hluché období, kdy Pandemia v podstatě neexistovala.
To už neplatí, Pandemia je znovu na startovní čáře a po třiceti letech existence má pořád chuť a sílu ukázat světu, že i v Chebu se dá hrát pořádně syrový death metal floridského střihu, který opovrhuje melodickou odnoží, s níž se původním fanouškům zpronevěřily zejména švédské kapely. Pandemia pokračuje v undergroundové práci, kterou započala společně s Krabathorem, protože už odmítá podstupovat nějaký vývoj, těží z toho, co se naučila v devadesátých let a čím se prezentovala na debutu „Spreading The Message“. Pro některého fanouška to nemusí znamenat příliš, ovšem Západočeši nejsou v pozici, že by chtěli hledat nové příznivce či rozšiřovat vlastní obzory. Stojí pevně na místě a s přehledem kapely, která něco zažila a něco dokázala, servírují vcelku konzervativní materiál, který splňuje náročnější požadavky žánrových posluchačů.
O skutečnosti, že Pandemia zná sílu svého jména, svědčí fakt, že deska vychází u nizozemského labelu Hammerheart Records, který ve vodách extrémního metalu platí za pojem. To může nasvědčovat tomu, že kapela ještě ambice na slávu na mezinárodním kolbišti úplně za hlavu nehodila, což může souviset s tím, že stále sveřepě zůstává u angličtiny. I díky tomu novinka „Darkened Devotion“ zní nadnárodně, což s přehlédnutím ke kvalitě materiálu je plus. Čtveřice po deseti letech maže mírnou pachuť, která zůstala po trochu slabší desce „At The Gates Of Nihilism“, nyní má k dispozici o něco silnější materiál. Žánrovým klasikám zpoza oceánu ze zlatých death metalových dob konkurovat nemůže, ale v rámci současného snažení kapel stejného ražení patří novinka chebské čtveřice k vydařenějším.
Znovu se dokáže vybičovat k blasfemickým vichřicím, jedna taková, „A Sea To Breathe In“ v podstatě desku otvírá a pro první dojem z alba je asi skladbou nejdůležitější, protože Pandemia na ní odhalí současnou formu. Dokáže výraz ještě přiostřit v „Nightmare Paradox“, v níž nepopře inspirace u amerických Cannibal Corpse, ale to je jen jedna z tváří alba. „Catalepsy“ je křehká, až po čertech temná, akustická instrumentálka a „Sleep Paralysis“ výjimečně tvrdou věcí, v níž kapela pokukuje po black metalových vlivech. Největší variabilitu prokáže ve více než šestiminutové „Blessed, Blessed Oblivion“, vrstvené, dramatické věci na konci alba, která větší ambice nenaznačuje, ale dělá album pestřejší, což je aspekt, který kapely jako Pandemia bytostně potřebují.
Tenhle comeback má smysl. Ač v pozměněné sestavě, chebská parta ukazuje, že death metalové řemeslo ji je stále vlastní a dokáže školit s přehledem starých mazáků. Album z kapely hvězdu z kapely neudělá, ale fanoušky potěšit dokáže. A v rámci diskografie Pandemie se jedná o jedno z lepších děl.
|