Deset. Právě to je počet poslechů, které jsem věnoval novému EP české metalové party Destroy!. Šlo o nepřerušovaný a spontánní proces, jenž napsáním této recenze rozhodně nekončí. Dámy a pánové, tady se nám klube obrovský talent. Co naznačilo dva roky staré EP "Pomsta společnosti", se na aktuálním kraťasu "Autostop značí smrt" sebevědomým způsobem prodralo na povrch a v tuto chvíli je nad slunce jasné, že s tímto mladičkým českým tělesem musíme zatraceně počítat!
Zmínka o věku je skutečně na místě, jelikož nikomu ze čtveřice hudebníků (včetně nového basisty Ondřeje Šubotníka) není přes dvacet, zpěvák, kytarista a výhradní autor hudby Šimon Král měl v době nahrávání EP pouhých patnáct let, což je vzhledem k jeho výkonu těžko uvěřitelné. Zpěv je na vysoké úrovni, a to si Šimon nenapsal zrovna lehké linky. Mladý frontman, který oproti debutové nahrávce přepnul do čisté vokální polohy, si nicméně snadno poradil s častou stylizací a nápaditým frázováním, jež ve své hravosti připomene klidně mistrovskou práci Davida Kollera z přelomu osmdesátek. I díky tomu vzniká v případě úvodní singlovky "Kázeň musí být" velmi atraktivní mix melodií a ostrých riffů, groovy přechodů a chytlavých vyhrávek. Skladba, která je jasným vrcholem díla, zní jako kombinace klasické tváře Arakainu s jeho moderní podobou, a to na úrovni, kterou mohou nynější Urbanovci mladíkům z Berouna jenom závidět.
Ve zdařilém tvůrčím módu jedou i navazující songy. Krásnými harmonickými motivy ohraničený "Mladej, blbej" vynáší na groovy spodcích do popředí zajímavou skutečnost, která se projevila již na předešlém EP. Přestože hudbu tvoří náctiletí, díky "puberťácky" zaťatým a hlavně upřímně nadšeným textům se starší metláci jen těžko ubrání mohutné vlně nostalgie, kdy Brichta zpíval o slaným potu a světlech, co krev ti uvaří. Běhá z toho mráz po zádech a je možné, že kdyby tohle EP vyšlo na začátku devadesátek, je z něj dnes kult.
Profilu songu "Joe se do noci toulá" prospívá jak ostřejší výraz, tak znásobené pěvecké linky (platí obecně pro celé EP). V titulní skladbě se projeví lyrická poťouchlost autorů (o texty se starají všichni členové), z jejíž zvrácenosti bude mít radost Kolinss z Debustrol a rodiče hudebníků možná zapochybují o své výchově. Nejlepší na písni je každopádně thrashový harsh kytaristy Jirky Strnada, který má v krku stejné zlato jako Šimon, a pokud bych mohl vyslovit jedno malé přání, pak aby při přípravě příští nahrávky Jirka dostal mnohem více prostoru.
Závěrečný "Půlnoční rituál" v lehce afektovaném refrénu obsahuje pomyslně nejslabší moment EP, i zde se však najde pár pozitivních faktorů, v čele s vokální variací (krom krátkého Jirkova vstupu slyšíme i hostující ženské hrdlo). Výčtem skladeb nicméně popis díla nemůže skončit. Na mimořádně kladném výsledku má totiž podíl ještě hudebník a producent Dan Friml, který nahrávku opatřil vynikajícím moderním zvukem a ještě klukům vypomohl s aranžemi skladeb. Je možné, že Danova přítomnost měla zároveň vliv na určitém žánrovém změkčení (je to už víc heavy než thrash), není však pochyb o správném nasměrování kapely a volba zkušeného producenta ve výsledku jenom potvrzuje skutečnost, že berounští borci sakra dobře vědí, co činí. Skvělá práce, chlapi!
|