Nejzajímavější na Buckcherry vždycky bylo, že kapela v čele s potetovaným narcisem Joshem Toddem vydala debutové album v roce 1999, v době, kdy tvrdému rock n`rollu losangeleského střihu doba nepřála a fanoušci stylu po ní dychtivě skočili, i když se dávným idolům Guns N`Roses nebo Mötley Crüe nikdy nevyrovnala. Desky se spíše pohybovaly v lehkém nadprůměru, nejlepší byl pravděpodobně debut, alternativnější „Time Bomb“ a s odřenýma ušima nejslavnější „15“ s velkým, i když dostatečně hloupým hitem „Crazy Bitch“. Tomuto období se kapele nepodařilo vyrovnat ani v posledních letech, kdy po slabším období z první poloviny minulé desetiletky její cesta nabrala lepší směr.

Situace v kapele se konsolidovala a s příchodem ostříleného Billyho Rowea (ex-Jetboy) se podařilo zacelit díru po Keithu Nelsonovi, jenž býval jedním ze dvou poznávacích znamení Buckcherry. Kapela udělala krok, který po ní fanoušci delší dobu chtěli - zbavila se různých alternativních či post-grungeových vlivů a konečně se začala soustředit na hudbu, z které vyrostla a která jí na debutovém albu slušela nejvíce. Todd je už úplně jinde a především je zbavený všech závislostí, takže od něho nelze čekat podobnou kokainovou hymnu, jako byla skvělá „Lit Up“, ale stylově Buckcherry jedou v těch samých kolejích, ačkoliv jim chybí hvězdný producent Andy Johns a sebezničující pachuť, která léty musela pryč. Jestliže se vás kapela bude snažit přesvědčit, že její členové žijí stejně jako kdysi, nevěřte tomu… Todd měl naštěstí dostatek rozumu, že z toho vlaku dokázal včas vystoupit, ačkoliv od té doby jsou desky Buckcherry opatrnější.

Novinka „Roar Like Thunder“ může být zářným příkladem. Snaží se pocitově vrátit o čtvrt století zpět k feelingu debutu, tím pádem jde o slušnou rock n`rollovou desku, které nechybí energie a stylová témata. Ovšem s uvěřitelností je to horší, zejména, když kapela vytáhne téma jako „Talking Bout Sex“, což jsou skladby, které by se hodily do doby, kdy bylo Toddovi i dalším členům o pětadvacet let méně. Ačkoliv se jedná o hudebně vcelku zajímavou věc s neotřelými kytarovými efekty, těžko se vám poslouchá z úst chlápka, kterému je dávno přes padesát. Hlas mu stále ještě slouží, ale uvědomění si, že Buckcherry dávno nejsou junáci jako kdysi, by mu nezaškodilo. Kromě očekávané nepůvodnosti, je tohle to, co novému albu škodí nejvíce.

Ve výsledku jde o velmi energický a dobře poslouchatelný materiál, jemuž nechybí dávná punková energie, glam metalové pozlátko a špetka metalové syrovosti. Na půlhodinové stopáži Buckcherry řeknou vše, co je zapotřebí, ačkoliv o tom, jaká deska bude, rozhodne už prvních deset vteřin, kdy se do uší zakousnou hladové riffy titulní skladby. Buckcherry se rozhodli na novince nic neřešit a pouze vytváří zábavnou nahrávku deseti nekomplikovaných skladeb, kterým příliš neprospívá zpomalení v unylé „Hello Goodbye“, ovšem i ta má opodstatnění, protože bez ní (ač ji milovat zrovna nemusíte) by šlo až o moc velkou punkovou jízdu bez komerčního přesahu. Ten je pro Buckcherry důležitý a proto jsou refrény zpěvnější, a v případě „I Go Boom“ dokonce podpořeny dechovou sekcí.

Pro fanoušky kapely by „Road Like Thunder“ mohla být nejlepší deskou za řadu posledních let, protože Buckcherry na ní našli polohu, kterou od nich příznivci chtějí. Faktem je, že tak trochu vaří z vlastní (už i tak převařené) vody, ale po skoro třiceti letech fungování se dá nad tím zamhouřit oko.

www.buckcherry.com

YouTube ukázka - Roar Like Thunder

Seznam skladeb:
1. Roar Like Thunder
2. When The Sun Goes Down
3. Come On
4. Talking Bout Sex
5. Blackout
6. I Go Boom
7. Set It Free
8. Hello Goodbye
9. Machine Gun
10. Let It Burn

Sestava:
Joshua Todd - zpěv
Stevie D - kytara
Billy Rowe - kytara
Kelly LeMieux - baskytara
Francis Ruiz - bicí

Rok vydání: 2025
Čas: 31:36
Label: Earache Records
Země: USA
Žánr: hard rock/glam metal

Diskografie:
1999 - Buckcherry
2001 - Time Bomb
2005 - 15
2008 - Black Butterfly
2010 - All Night Long
2013 - Confessions
2015 - Rock N Roll
2019 - Warpaint
2021 - Hellbound
2023 - Vol. 10
2025 - Roar Like Thunder

Související články

Foto: archiv kapely