Running Wild si konečně trochu oddechli. Mezeru mezi alby „Pile Of Skulls“ a „Black Hand Inn“ natáhli na ne zcela obvyklých osmnáct měsíců, což sice není kdovíjak dlouhá doba, ale zjevně stačila, aby se kapela pustila do dalšího díla dostatečně okysličená. Navázat na kvalitu „Pile Of Skulls“ se ukázalo být poměrně jednoduché – recept se nezměnil (byť příznivci vzletných, ultramelodických a snadno zapamatovatelných refrénů přišli trochu zkrátka), ale kapela posílila personálně a díky oběma změnám se hlavní kouzlo alba „Black Hand Inn“ přesunulo zejména do instrumentální části.
Asi nejvýš v celé historii Running Wild sáhl Rock´n ´Rolf při hledání nového bubeníka. Za bicí usedl Jörg Michael, který už v té době měl něco odboucháno u Axela Rudi Pella, Grave Digger, či Rage (a souběžně s angažmá u pirátů naskočil i do Stratovarius, což za pár let bylo hlavní příčinou jeho vylodění), za kytarového parťáka si Kasparek vybral Thilo Hermanna, jemuž se v životopise skvěla předchozí účast na nejsilnějších nahrávkách Faithful Breath a následně i na nejslavnějším období speedařů Risk. Našlápnutý Rolfův hlas si s nažhavenou rytmikou i kytarovou neposedností nezadal, nicméně materiál, který měl k dispozici, nebyl tak melodicky magický, jako předchozí nahrávky.
Přesto lze i na „Black Hand Inn“ najít další střípek jedinečnosti („…měli jsme čas a prostředky poskládat perfektní album a ono je opravdu unikátní…“). Vtahující plíživá atmosféra dokonale přitáhne pozornost – po příběhovém rozsudku smrti nad nebožákem Johnem Xenirem (bývalý pirát a majitel hospody Black Hand Inn, jenž pomocí příběhů z křišťálové koule dráždí místního představitele církve předpovídáním Armageddonu tak intenzivně, až skončí na hranici, a vy díky tomu můžete zkoumat, kdo je skutečným ztělesněním zla) kapela vytáhne hypnotický motiv, který nechá vybuchnout do typického klokotání nástrojů, aby s titulní skladbou představila krásně udrnčený riff, skvělé znělé bicí, natlakovaný zpěv a šikovnou gradaci, která k vrcholu dojde v uvolňujícím refrénu (byť je funkční, už tady platí, že víc než refrén je zásadnější riff). V klasickém módu kapela sází jednu podařenou a energickou věc za druhou, za vypíchnutí stojí zejména přímočará „The Phantom of Black Hand Hill“ s dramatickým úvodem, a finální výpravná sága „Genesis (The Making and the Fall of Man)“, konceptem a rozsahem konkurující (nepřekonatelnému a proto nepřekonanému) „Ostrovu pokladů“ z minulé desky, ale klidně mezi největší esa alba lze zařadit i přímočaré střely „The Privateer“ „Powder & Iron”, či sloganovky “Mr. Deadhead” a “Soulless”.
Tyto skladby možná nejsou tak silné jako písně z minulé desky, takže kredit alba je zvýšit třemi důležitými jmény metalové komunity, jejichž nositelé přiložili na „Black Hand Inn“ ruku k dílu - Charlie Bauerfeind a Sascha Paeth jsou podepsáni pod výsledným skvělým zvukem, Thomas Rettke vypomohl s vokály a další velmi podařené dílo Running Wild bylo na světě. V jeho světle bylo pro debutové album „So What“ z dílny pirátů na druhou (bývalých členů Running Wild, posílených o křiklouna Franka Knighta a sdružených do jednotky X-Wild), které vyšlo pouhý měsíc před „Black Hand Inn“, poměrně obtížné uspět v lovu o přízeň fanoušků v domovských vodách Running Wild.
|
