V minulosti už to tak několikrát bylo. Když byli Metal Church v koncích, utekl jejich hlavní mozek Kurdt Vanderhoof k bočním projektům, ať to byla heavy metalová parta nesoucí jeho příjmení nebo prog rocková formace Presto Ballet. První projekt je dvě desítky let minulosti, ten druhý funguje stále, ačkoliv musel vždy dělat pauzu ve chvílích, kdy se jeho šéf soustředil na Metal Church. U těch je situace velmi zamotaná a kapela spíše nefunguje. To potvrdil i zpěvák Marc Lopes s tím, že nedlouho po nahrání alba „Congregation Of Anihilation“, první desce po sebevraždě frontmana Mikea Howea, konverzace mezi členy kapely utichla a neděje se vůbec nic. Že vychází další album Presto Ballet by docela nasvědčovalo skutečnosti, že Metal Church patří zase jednou minulosti.

Vanderhoof je všestranný umělec a kromě heavy metalové či power metalové krve mu v žilách vždycky koloval i klasický prog rock sedmdesátých let. Ani v době, kdy se to mezi heavy metalisty nenosilo, se netajil náklonností k mistrům tohoto stylu, ať už k Yes, Pink Floyd nebo Genesis nebo služebně mladším Marillion. Hudbě, která z nich čerpá, zasvětil už před dvaceti lety kapelu Presto Ballet. Formaci, která se co nejdál vzdaluje od světa Metal Church, přestože skrze typickou kytaru páně Vanderhoofa nezapře metalové ostří, ovšem to je spíše kořením, než hlavním vyjadřovacím prostředkem. Kapela od prvopočátku působila jako veterán, který umí cestovat proti proudu času a posluchače přenáší do sedmdesátých let, do doby, kdy prog rockové suity byly na absolutním vrcholu. Dokonale k tomu zapadl i zpěvák Scott Albricht (ex-Vanderhoof), který je spíše metalovým vokalistou, ale do této hudby se rovněž dokázal položit excelentně.

Presto Ballet milují rozmáchlé kompozice, v nichž není nouze o dramatické zvraty, které leckdy táhnou až přes hranice únosnosti deseti, patnácti minut. Muzikanti jsou excelentní, takže si podobné exhibice mohou dovolit, druhá věc je, že ne vždy mají dostatek invence k tomu, aby udrželi posluchačovu pozornost po celou dobu. Jak to však vypadá, je jim to srdečně jedno. Nejenže se na novince objevuje více než osmnácti minutová „The Quiet Prayers Of War“, která je příkladem skladby, která by snesla radikální zásah, ale desku kapela natáhla na více než hodinu a čtvrt, a to je v dnešní uspěchané době takřka neuposlouchatelná masa materiálu. Zejména s vědomím, že kapela je nejsilnější ve svižnějších chvilkách, jako je skvělá dvojice „Into The Silent City“ (zde je nejvíce z desky cítit vliv Metal Church) a „The God Machine“.

Bohužel jsou zde místa, ve kterých kapele podléhá megalománii a natahuje skladby přes únosnou mez. To není jen otázka „The Quiet Prayers Of War“, ale i jiných věcí, v nichž Presto Ballet skoro bezmyšlenkovitě preludují a ztrácí nit skladby. To je případ docela zdařilé „Mumbletypeg“ nebo „Thinning The Veil“ ze závěru alba, kde už se projevuje kompoziční bezradnost. Kapela ztrácí potřebnou energii a vy si říkáte, proč sakra musí deska být tak dlouhá, její osekání minimálně o třetinu by bylo k dobru věci. Méně by znamenalo více a rozmělněnost některých nápadů snahu kapely vyloženě sabotuje.

Do karet Presto Ballet hraje práce s melodiemi, záslužnou činnost dělají atmosférické klávesy, spojené s kytarovými riffy a sóly. V tom je kapela velice silná, ale v případě nové desky s tím na pětasedmdesát minut nevystačí.

FB PRESTO BALLET

YouTube ukázka - The God Machine

Seznam skladeb:
1. Dreamentia Theme
2. Finding Light
3. Into The Silent City
4. Mumbletypeg
5. The God Machine
6. Fanatic In The Attic
7. Meet Old Harry
8. The Quiet Prayers Of War
9. Biloxis
10. Thinning The Veil
11. Giving Up The Dangers

Sestava:
Scott Albright - zpěv
Kurdt Vanderhoof - kytara
Bobby Fercovich - baskyara
Kerry Shacklett - klávesy
Charlie Lorme - bicí

Rok vydání: 2025
Čas: 1:15:19
Label: Rat Pak Records
Země: USA
Žánr: progrock

Diskografie:
2005 - Peace Amongs The Ruins
2008 - The Lost Art Of Time Travell
2011 - Invisible Places
2012 - Relic Of The Modern World
2018 - The Days Between
2025 - Dreamentia

Související články

Foto: archiv kapely