Kdyby Mike Tramp natočil pouze první díl „Songs Of White Lion“, člověk by nad tím mávnul rukou jako nad vrtochem stárnoucí legendy, která si chce připomínat dobu největší slávy, od níž ji skoro už čtyřicet. Dal by se tolerovat i fakt, že kolekce se nesla spíše ve znamení prznění jinak skvělých originálních skladeb a Tramp k věci přistoupil o poznání hůř než k desce „Remembering White Lion“ z roku 2004, za níž to nepěkně slízl a další léta se za ni omlouval. Jenže když vyšlo „Songs Of White Lion Vol II“, i nejskalnějšímu fanouškovi začala blikat červená kontrolka, že jde jen o poslední rýžování zbytků zlatého písku po někdejší slávě v podání zpěváka, který má o poznání méně sil než v době, kdy byl řádným frontmanem White Lion. Teď je tu třetí pokračování a průser je dokonán. Do třetice všeho dobrého a zlého? V tomto případě platí už jen druhá varianta.
Tramp k „Songs Of White Lion Vol. III“ přistoupil stejně jako k prvním dvěma dílů a vybíral ledabyle z historie své někdejší kapely, takže žádný ucelený komplet se čekat nedal. Je znát, že už dochází i hity, protože „When Tne Children Cry“, „Broken Heart“, „Cry For Freedom“ nebo „Wait“ vystřelil hned napoprvé a nyní začíná paběrkovat. Na albu se nacházejí spíše utajené skvosty „Warsong“, „Cherokee“, „In The City“ nebo „Don`t Say It`s Over“, což by v osmdesátých letech stačilo na pořádně silnou desku, ovšem dnes je to problém. Nejde o skladby, ty jsou nadčasové, Tramp byl při jejich tvorbě na vrcholu sil, měl vedle sebe geniálního amerického kytaristu Vita Brattu a symbióza těchto muzikantů vytvářela neopakovatelný vzorec původní kapely, který je dávno v tahu. Stejně jako někdejší kouzlo, které zde obsažené skladby dělalo výjimečné.
Nové verze mají osekané aranže, jsou prezentované zpěvákem, který se už nepouští do někdejších vokálních eskapád a sebekriticky přiznává, že v takové formě, v jaké se nacházel ve White Lion (a následně i ve Freak Of Nature) už není ani náhodou. Skladby se zploštily, Tramp se drží při zemi a zní to, jako kdyby šlo o demo z garážového studia. Kytarista Marcus Nand se pokouší servírovat Brattovy někdejší rejstříky věrně, s úctou k originálu, ale platí, že když dva dělají totéž, není to vždy totéž. Chybí charismatický zvuk Brattovy kytary, nezkopírovatelná sóla i neopakovatelný feeling druhé poloviny osmdesátých let. Nejvíc ze všeho chybí energie. Vezměte si původní verzi „Warsong“ s úvodní kanonádou a mezihrou, při níž běhá mráz po zádech a novou, stokrát horší verzi. Nic z toho tady není a "Warsong model 2025" by tak možná dokázala zaujmout, kdyby člověk neznal originál. jenže ten patří historii a Tramp s tím znovu nic neudělá.
Takových případů je tu mnohem více. Jediná píseň, která obstála trochu se ctí, je úvodní „Dirty Woman“, která však nepatřila k lepším věcem od White Lion. Stejně tak „She`s Got Everything“ a „If My Mind Is Evil“, v nichž se Tramp nemusí sápat do výšin, k nimž už nedohlédne, ale ani ty nebyly tahouny desky „Mane Attraction“, respektive „Big Game“ a v tomto podání znamenají pro starého fanouška bolestivý poslech. Jediná místa, kde nemáte chuť desku vyhodit z okna a ještě si za ní odplivnout, jsou „Fight To Survive“, v níž se podařilo vytvořit zajímavou nostalgickou atmosféru a úvod závěrečné „Radar Love“, který sliboval rozverným pojetím zajímavou práci, k níž ale nakonec nedošlo. Rychle na tuto desku zapomeňte a vraťte se k originálu, který slibuje mnohem lepší zážitky a kouzlo něčeho výjimečného a neopakovatelného.
Těžko říct, komu je album určeno, neboť starý fanoušek musí současné Trampovo konání štítivě odvrhnout. Možná to může zafungovat na koncertě, kde staré skladby ukáží svou sílu, tedy pokud Mike nepřijde s chudou verzí, ve které trapně předvádí karaoke, při němž jej doprovází pouze Nand. I proto se z původně zamýšlené krátké vzpomínky na kdysi skvělou kapelu stala nepřekonatelně odporná věc, která v Trampově albovém katalogu dělá ošklivou černou kaňku.
|