Inspiraci ke jménu si Lord Vigo nevypůjčili u Arabely, ale u druhého dílu Krotitelů duchů, ze kterých pocházejí i pseudonymy členů kapely a spolupracujících hudebníků. Jaký žánr byste očekávali od party, pro kterou jsou modlou Ghostbusters? Vinz Clorthro, Tony Scoleri a Volguus Zildrohar tvrdí, že jejich doménou je epický doom metal s kytarovými harmoniemi britské heavy metalové vlny a s roztržitými varhanami. Bývávalo…, jejich šestá deska „Walk The Shadows“, vydaná na přelomu letošního jara a léta, udělá radost příznivcům staromilského gotického roku (byť zdaleka nejde o stěžejní styl kapely).
Příčinou je především v rámci alba výjimečná (a proto největší) pecka „Through A Glass Darkly“, ve které kapela zamíří kamsi na okraj spektra The Sisters Of Mercy, který důkladně přiživí post punkovou a dark wave náladou a vokální sklouznutí do hlubších vod tenhle dojem ještě umocní. Jinak se frontman Vinz Clortho drží vyšších poloh, občas chytá až punkově neuspořádaný výraz, občas se mu hlas zvláštně rozvibruje, až se začne přibližovat k sympaticky ukňourané poloze, ve které byl jako doma třeba Jay Aston z Gene Loves Jezebe. I s jejich muzikou by se lecjaká spojnice najít dala.
Ostatních šest skladeb (pomiňme poměrně nenápadné intro) je postavených na svébytných, téměř tanečních náladách a jednoduchých motivech, v nichž se potkává post-punk s popem i hard rock s gotikou v nejkrystaličtější a nekomplikované, tedy snadno vstřebatelné (někdy až moc) podobě. Je dobře, že v tomhle rozpoložení kapela v podstatě rezignovala na doomové nálady, ačkoliv se určitá melancholie objeví, k truchlení vás neposedná a trochu nervní muzika Lorda Viga rozhodně nedožene.
To, že si německá trojice v závěrečné „El Hakim“, kterou natáhla na ukrutných dvanáct minut, ukousla příliš velký krajíc, musí být jasné z „Walk The Shadows“, z „We Shall Not“, či definitivně z nahatě bezbranné „Killing Hearts and Endless Nights“, neboť hudba Lorda Viga není stavěna na dlouhé eposy a ani trocha psychedelie, cáknutá do závěrečné skladby, atmosféru nezahustí. A atmosféra (občas maximálně funkční, občas docela hluchá) je pro „Walk The Shadows“ zásadní, protože virtuozitou a nasazením Lord Vigo asi nikoho nestrhnou.
|