Pokud po vydání eponymního debutového alba renagátů X-Wild mohl být jejich bývalý principál Rolf Kasparek naprosto v klidu (přímý souboj desek „Black Hand Inn“ a „X-Wild“ vyzněl poměrně jasně pro Running Wild“), i o rok později měl v klání alb „“Masquerade“ – „Monster Efect“ stále navrch Rock´n´Rolf, ale bylo to hlavně proto, že se mu v hodně silné formě zadařilo. X-Wild byli však zjevně také při chuti, a i když termín vydání desky v roce následujícím po prvotině stihli jen o pouhých pár dnů (album vyšlo těsně po Vánocích), na první dobrou bylo zjevné, že se X-Wild podařilo na všech frontách zkonsolidovat síly a posun od alba „X-Wild“ byl přímo hmatatelný.
Zvuk je čistší, ostřejší a velmi dobře koresponduje s halfordovským vokálem Franka Knighta, který nic neztratil ze své pronikavosti, i přes to, že je o něco učesanější a obratnější, kompozice jsou méně divoké, propracovanější, refrény jsou v řadě případů chytlavější, slogany snadno zapamatovatelné a o vysokých kvalitách instrumentalistů bylo jasno už dávno. Tohle všechno dohromady vede k tomu, že „Monster Effect“ je daleko soudržnější a preciznější album, které návdavkem zajíždí o něco víc do postupů a nálad bývalého působiště muzikantů z X-Wild, navzdory tomu, že z osvědčeného podhoubí, z kterého vyrůstá, by se dala najít řada jiných důležitých jmen heavy metalové scény, nejvýraznější je asi vliv Iron Maiden v „Souls Of Sin“.
Nejlepším příkladem napojení n Running Wild může být úvodní „Wild Knight“ (v kontextu křiklounova jména vyznívá text a jeho ústřední sdělení – „The Wild Knight is legend, beware!“ velice sympaticky). Po rozvážném intru velmi povědomě vybuchne klokotající rytmika a hodně neposedné riffy, přímočaré sloky s dobře namixovaným vokálním „dialogem“ jednoho hlasu divoce směřují do melodicky chytlavého refrénu, X-Wild na vás chrstnou strhující energii, nakopávající sólo, v refrénu ideální spolupráci s živými sbory a pravděpodobnost, že si tuhle skladbu zapamatujete, je nesmírně vysoká.
V podobně jedovatém a intenzivním duchu jede prakticky celé album, a X-Wild při tom jako z rukávu sypou další vydařené pecky – skvěle vyhrocenou riffovku, „Theatre Of Blood“, divoce kousavou „Heads Held High“, ve které kapele její „We`ve been done for metal, We got metal in our veins“ věříte do posledního písmenka, speedovku s krásným kytarovým štrikováním, zdivočelým ječákem a hluboko do závitu zařezávajícím se sloganem „Sinners And Winners“, jak nůž ostrou „Sons Of Darkness“ s klidnějším úvodem a dokonale uhalekanými sbory, či až hypnotickou, houževnatou„D.Y.T.W.A.C.“, ze které jde mráz po zádech. O tom, že ne všechno se musí u X-Wild odehrávat v ultrarychlém tempu skvěle vypovídá temnější titulka, ještě černější houpavá „Dr. Sardonicus“, či závěrečná napínavá instrumentálka „King Of Speed“, v níž X-Wild navazují na dávnou Beckerovu „Final Gates“, a jež je i přes volnější tempo věnována Ayrtonu Sennovi.
S albem „Monster Effect“ měli X-Wild velmi dobře našlápnuto. Trošku jim do toho hodil vidle Stefan Schwarzmann, který v přetahované mezi X-Wild, Accept a U.D.O. dal přednost projektu Uda Dirkschneidera (ale ani tam se nezdržel na kdovíjak dlouhou dobu), ale že výměna na postu bubeníka kapelu nezbrzdila, potvrdil fakt, že třetí album X-Wild se klubalo na svět v době, kdy fanoušci ještě vstřebávali povedenou druhou řadovku.
|
