Jestli můžeme v rámci thrash metalu označit nějaké období za vrcholné, pak je to bezesporu konec osmdesátých let. Tehdy vznikaly skutečné a nadčasové klenoty, díla, která není možné nikdy překonat. To ale s sebou logicky neslo jedno zásadní úskalí. Prosadit se v mohutné konkurenci nebylo snadné, a pokud někdo začínal jako punkový spolek, měl to složité dvojnásob. D.R.I. o fanoušky nouzi neměli, nikdy jich ale nebylo tolik, aby kapela vystřelila mezi elitu. Pro někoho byli málo thrash, pro jiné zase moc punk. Čtvrtá studiovka se stylovým titulem "4 of a Kind" z roku 1988 navazuje na cestu započatou albem "Crossover", ještě více tlačí na metalovou strunu a tím prohlubuje příkop, přes který se měla chuť dostat jenom specifická množina posluchačů.
Nicméně ti, jimž se to podařilo, pravděpodobně nikdy nelitovali. Kaliforňané měli osobitý styl, který jen tak někdo nenabízel. Cassidyho kytarová a spoluprodukční práce byla rychle rozpoznatelná, a když se slova ujal Kurt Brecht, nemohl o autorech slyšeného pochybovat vůbec nikdo. I to mělo svá rizika, která se ještě zviditelní při posuzování metalografie jako celku. Počínaje dílem "Crossover" alba nabrala jednolitý ráz a správné přiřazení skladeb k jednotlivým řadovkám by zvládli jenom největší příznivci Imbecilů. Deska "4 of a Kind" ale nabízí aspekt, který umožní danou výzvu zdolat i všem ostatním...
Jde o zvuk kopáků, jež znějí s ohledem na celek neorganicky, trochu jako naklepávání peřiny. Potenciál rušivosti není nijak drastický, cenu za nejlepší ozvučení by ale Cassidy s Billem Metoyerem určitě nedostali. Jinak si není na co stěžovat. Čtyři vytlemení žolíci stvořili dobré album, navíc poprvé v historii ve stabilizované sestavě. Skladby dle tradice nabídnou energetický obsah, ačkoli i zde existují silnější a slabší plochy. Punkové nájezdy v kombinaci s ostrými kytarami zabírají bez omylu, dlouhé riffové sekvence naopak půvab ztrácí. V tu chvíli člověk zalituje, že kapela vyřadila z programu krátké songy, které mohly skvěle dynamizovat proud celé nahrávky (viz atraktivní, avšak pohříchu jediný podminutový šťouchanec "Death in a Ditch").
Úvodní song "All for Nothing" nastolí autorský rámec, ze kterého se nevybočí do konce tracklistu. Až na podivný pazvuk v první polovině skladby jde o lehce návykový punk thrash s hravými riffy, jež posluchače nutí k pozici připomínající ikonické poznávací logo Imbecilů. Velkou porci sympatií Amíci nabírají při pečlivě připravených a svůdně rytmizovaných speedových sekvencích (např. "Do the Dream", "Shut-Up!", "Man Unkind"), do kterých posléze zpěvák Kurt Brecht diktuje přesně umístěné, spratkovsky libozvučné fráze. A pak zde máme kousek "Think for Yourself", v němž se náš kvartet dotkne jižanského bluesrocku. Vzhledem k tomu, že borci pocházejí z Texasu, je s podivem, že k tomu došlo až na čtvrté řadovce. A je moc dobře, že jde o záležitost ojedinělou a zcela okrajovou.
K téměř výhradně punkové skladbě "Suit and Tie Guy" sestava stvořila svůj první videoklip. I díky tomu přibylo nemálo fanoušků, jak ale bylo zmíněno, díru do světa se Imbecilům nikdy udělat nepodařilo. Scéně vládly jiné, žánrově striktně vyhraněné kapely (např. Metallica, od které Spike Cassidy trochu okukoval). D.R.I. nabyli kultovního statusu až s postupem dekád, kdy se odkrýval jejich skutečný dopad na crossoverovou scénu. Důkazem budiž nespočet tributních coversongů, včetně vynikající předělávky "Violent Pacification" od Slayer z desky "Undisputed Attitude". V osmdesátkách pozice kapely tak jistá nebyla, hudebníci se ale nenechali rozhodit, koncertní štace jezdili s metalovými i punkovými souputníky a nová alba servírovali v obdivuhodných jednoročních intervalech...
|