Původně to vypadalo, že spojení bývalého basisty Megadeth Davida Ellefsona a pěveckého všudybyla Jeffa Scotta Sota bude jednorázová záležitost, jak to u podobných projektů bývá. Situace se vyvrbila jinak. Společný debut „Vacation In The Underworld“ nebyl žádné mistrovské dílo, z věcí, na nichž se v posledních letech oba podíleli, byl však jednou z lepších. Pro fanoušky Ellefsona byl trochu překvapivý, neboť se úzkostlivě nedbalo na thrash metalové uragány, jak by se podle Davidova letitého angažmá v Megadeth dalo čekat, album bylo spíše dílem kompromisu, protože leželo i mimo hlavní Sotovo pole působnosti, jelikož je nejvíce spojován s hard rockovým rankem. Oba muzikanti ale našli průsečík svých aktivit a deska docela zafungovala, ačkoliv k vrcholům jejich kariér měla daleko. Ostatně druhé „Rust In Peace“ stejně nikdo nečekal…
Když už se k poslechu tohoto spojení odhodláte(a je jedno zda na debutu nebo na novince „Unbreakable“), je nutné k němu přistupovat s tím, že Ellefson nikdy nebyl hlavní tvůrčí silou v Megadeth, u nichž faktický monopol na repertoár byl v režii Davea Mustainea, a že Soto je zpěvák, který, obrazně řečeno, nazpívá desku „za párek a pivo“ a je mu celkem jedno, že předložený materiál leckdy nevykazuje nejvyšší kvalitu. Když se v osmdesátých letech opíral o berličky Yngwieho Malmsteena nebo o dekádu později u Axela Rudiho Pella, působilo to dobře, když se spoléhal na vlastní skladatelskou dovednost, jako v nedávné minulosti v případě kapely SOTO, bylo zle. A fakt, že oba nejsou žádnými hitmakery, poznamenává i jejich společný projekt. Ten táhne nejvíce síla jejich jmen a poté až skladby. Byl to kámen úrazu debutové desky a je to případ i novinky.
"Unbreakable" není žádnou selankou stárnoucí matadorů, protože vykazuje o něco tvrdší materiál, než tomu bylo u debutu, ale kdo by dnes dával přednost tvrdosti před kvalitou a chytlavostí skladeb? O všem vypovídá skutečnost, že posluchač při zkoumání novinky nejvíce pookřeje při coververzi skladby „Death On Two Legs“ od Queen, což pro Ellefsona a Sota není dobrá vizitka. Za vydatné pomoci kytaristy Andyho Martongelliho dali dohromady čtyři silné skladby, titulní „Unbreakable“, zpěvnou „Poison Tears“ s hostující zpěvačkou Laurou Guldemond ze švýcarských Burning Witches a spíše hard rockové kusy „It`s Over (When I Say It`s Over)“ a „The Day We Built Rome“. Na těchto skladbách deska stojí, což je ve výsledku docela málo. Jinde se Ellefson se Sotem s kompozičním procesem víceméně prali a z výsledku je to docela znát.
Už v úvodu alba skladby „SOAB“, „Shout“ a „Hate You, Hate Me“ nedokáží zcela přesvědčit, neboť jsou spíše dobře řemeslně odvedenou prací než bůhvíjak hitové, či alespoň něčím výjimečné skladby. Zcela nedokáže přesvědčit ani instrumentálka „Ghost“, jejíž zařazení naprosto postrádá opodstatnění, protože slouží pro malmsteenovské onanie Andyho Martongelliho, než jako reprezentativní vzorek tvorby společného alba zpěváka a basisty. Úplného dna se deska dotkne ve „Vengeance“, kterou nezachrání ani hostující zpěvák Tim „Ripper" Owens (ex-Judas Priest, Iced Earth) a v níž se tlačí na metalovou pilu tak, až to uchu není příjemné. O trochu lépe funguje skoro až hardcorová „Snakes And Bastards“, která má rázný a zapamatovatelný refrén, ale v rámci stylu mnoho objevného nepřináší.
Ani druhá deska dvou mazáků nepřerostla rámec alba, které si oba borci natočili zejména pro sebe. „Unbreakable“ není ničím výjimečné, není to ani nejlepší album, pod němž jsou Ellefson a Soto podepsáni v tomto tisíciletí. A není to ani nejlepší album jejich krátké spolupráce.
|