Film „This Is Spinal Tap“ je naprosto kultovní záležitost, která ve své době měla obrovské opodstatnění, ačkoliv heavy metalovou subkulturu vykreslila v poněkud komediálních barvách. Jenže v roce 1984 to bylo něco, s čím se rockeři dokázali ztotožnit, a fakt, že jejich hudba hraje i ze stříbrného plátna, bylo v době, kdy byl heavy metal brán jako undergroundová záležitost, něco nevídaného. Během let snímek režiséra Roba Reinera neztratil nic ze své působivosti, která je však tvořena především závanem nostalgie a neopakovatelným vhledem do dobových reálií, které dodnes dýchají atmosférou začátku osmdesátých let, kdy byla scéna nejsilnější. Je jasné, že Spinal Tap patřili do tehdejší doby a oznámení pokračování o více než čtyřicet let později spíše budí rozpaky.

Jestliže film teprve teď přichází na svět a viděli ho zatím jen vyvolení, na světě už je jeho soundtrack, který je běžně k mání. Otázek před jeho realizací bylo mnoho. Ta hlavní se točila kolem tématu, zda nový materiál dokáže obstát nejen vedle staré klasiky, ale i v době, kdy se poměry změnily k nepoznání. Spinal Tap byli jacísi souputníci Def Leppard, Judas Priest nebo Quiet Riot, a ti sice stále hrají a vydávají nové desky, ale bez jistého vývoje by to nešlo, kdežto Spinal Tap (pokud na ně budeme nahlížet jako na kapelu) se teleportovali z pravěku do žhavé současnosti bez toho, aby si prošli procesem, který byl pro ostatní kapely určující. Proto mohl jejich návrat zavánět průserem, od něhož projekt zachránila pouze jeho legendárnost. Pokud se budeme zaměřovat striktně na soundtrack, který je prezentován jako regulérní deska, tak ani to ne, a jeho jedinou šancí je, že bude fungovat dohromady s filmem, protože je dost hrozný.

Fakt, že se na něm podíleli Elton John, Paul McCartney, hvězdný bubeník Gregg Bissonette nebo kytarista Bon Jovi Phil X vůbec nic nezaznamená, protože styl humoru, jaký je ve skladbách prezentovaný, působí tak přežitým dojmem, že balancuje na hranici senility a trapnosti. Nejhorší je, že skladby, které album nabízí, nejsou dobré, protože jde o podivný hard rock třetí jakosti, jenž hrají chlápci, kterým je kolem osmdesáti, z čehož je pochopitelné, že dřívější energie a tah na bránu se vytratily. O tom je i film, ve kterém mají zasloužilí důchodci Spinal Tap odehrát poslední koncert, což na oko může být sranda až k popukání, ale ucho při poslechu hudby trpí.

Vtípky, které jsou na plátně spojeny s obrázky, z alba vyzní naprosto na prázdno, takže úvodní „Let`s Just Rock Again“ je pouze takový Meat Loaf z Temu a „(Listen To The) Flower Power“ s katastrofálními vsuvkami z vážné hudby působí tak hloupě, až se vám chce brečet. Situaci lehce dokáže zachránit „Brighton Rock“, variace na Deep Purple druhé kategorie. Z lepších věcí můžeme jmenovat „I Kissed The Girl“, která má až překvapivou energii, slušnou baladu „Angels“, a první část závěrečné „Stonehenge“, mající nečekaně dramatickou a temnou atmosféru, čerpající z hard rocku začátku sedmdesátých let. Když se tato skladba zvrhne v druhé polovině do jakési folkové taškařice, už si jen poklepete na čelo a jste rádi, že deska dospěla do finále.

Hudba Spinal Tap zní naprosto mimózně a útěchou může být vědomí, že ji její tvůrci nebrali vážně. Takhle se nad tím člověk pouze pousměje a celou věc odsune do šuplíku zapomnění.

www.spinaltap.com

YouTube ukázka - Stonehenge

Seznam skladeb:
1. Nigel’s Poem
2. Let`s Just Rock Again
3. Flower People
4. Brighton Rock
5. The Devil`s Just Not Getting Old
6. Cups And Cakes
7. I Kissed A Girl
8. Angels
9. Big Bottom
10. Judge And Jury
11. Rockin` In The Urn
12. Blood To Let
13. Stonehenge

Sestava:
David St. Hubbins – zpěv, kytara
Nigel Tufnel – zpěv, kytara
Derek Smalls - zpěv, baskytara
Craig Yamek – bicí
"Caucasian" Jeffery Vanston - klávesy
Diddi Crockett - bicí

Rok vydání: 2025
Čas: 35:32
Label: Interscope
Země: Velká Británie/USA
Žánr: hard rock/comedy rock

Diskografie:
1984 - This Is Spinal Tap
1992 - Break Like The Wind
2009 - Back From The Dead
2025 - The End Continues

Související články

Foto: archiv kapely