Dnes už jasně víte, do čeho s Paradise Lost jdete. Byly doby, kdy tahle parta měla tolik odvahy, že popřela svá nejklasičtější alba a vydala se poutavou cestou experimentů, s kterými dosáhla druhého vrcholu, který však skalními fanoušky nebyl pochopen. Zazlívat kapele, že stáhla ocas mezi nohy, zvolila nejkonzervativnější možnou cestu a postupně se začala vracet na začátek kariéry, de facto ani nešlo. Napřed to fungovalo, protože měla dostatek nápadů, ovšem ve chvíli, kdy se začala nořit do hnilobných hlubin až někam k debutu „Lost Paradise“, jako kdyby se v tvorbě něco zadrhlo. Jestliže pozbyla element vzrušení a očekávání něčeho nečekaného už na albu „Believe In Nothing“ a nejpozději na eponymní desce z roku 2005, s „The Plague Within“ o deset později jako kdyby se vytratila i výjimečnost seskupení z Halifaxu.
I když se Paradise Lost snaží, seč jim síly stačí, nedaří se jim zcela navázat na klasická díla. S „Medusou“ se dotkli dna, následující (a jistě lepší) „Obsidian“ nebyla až taková bomba, jak kapela zmiňovala v rozhovorech. Potěšující bylo, že na této desce Paradise Lost zjistili, že „Lost Paradise“ byl jen začátek kdysi tak dobrodružné cesty a že důležité věci se začaly dít až o pár dnů později. „Obsidian“ a nově i „Ascension“ kapela zasazuje někam do let 1992 a 1993 mezi alba „Shades Of God“ a „Icon“, ovšem s vědomím toho, že má v diskografii i úchvatný diamant „Draconian Times“. Ne že by se těmto deskám chtěla vyrovnat, protože dobře ví, že to jsou nedotknutelné skvosty, ale je velká šance, že milovníkům tohoto období padne do noty i novinka. A to i přesto, že jde znovu o velice konzervativní nahrávku.
Paradise Lost na ní nepřináší vůbec nic nového. Pokud se s tímto faktem smíříte, je šance, že "Ascension“ budete považovat za velmi dobrou nahrávku. Má všechno, co byste od dnešních Paradise Lost měli očekávat a navíc byla kapela pro letošek zase jednou v lepším skladatelském rozpoložení. To nastínil singl „Serpent On The Cross“, ve kterém sice Nick Holmes příliš zatlačí na pilu, neboť zapomněl, že murmurové polohy odhodil před třiceti lety jako naprostý přežitek, ale kytarové kouzlení Grega Mackintoshe dokazuje, čím byl tento muzikant vždy výjimečný. „Tyrants Serenade“ dává Holmesovi prostor pro využití čistých vokálních rejstříků a skladba tím rozkvétá do krásy, čímž nabídne jeden z vrcholů desky. Těch se objeví více a patří k nim také křehká „Lay A Wreath Upon The World“, ve které využití ženského (zde možná samplovaného) vokálu připomene dávný klenot „Gothic“, ačkoliv skličující atmosféra nahrávky jako kdyby vyrůstala spíše z dob desky „One Second“.
Nejsilnější je deska v druhé polovině. Tam odvrhne tvrdost „Serpent On The Cross“ či „Salvation“ z úvodu alba a Paradise Lost si začínají pohrávat s minimalistickými kytarovými harmoniemi, které Mackintosh dokáže na některých místech vyradovat do strhujících sól. I Holmes ubírá nohu z plynu, murmur nechává zapomenut a soustředí se zejména na čitelnější polohy, zejména v nádherné „Savage Days“ a mohutných kompozicích „Diluvium“ a „Sirens“, nacházejících se někde na pomezí doom metalu a gothic rocku, ukazuje, proč byli Paradise Lost považování za výjimečnou kapelu. Dnes už sice vyvolávají jen duchy minulosti a zoufale se snaží o návrat časem o tři desítky let zpět, ale to neznamená, že by ještě nemohli přijít s dobrou deskou. Tohle je jedna z nich.
„Ascension“ je pravděpodobně nejlepším dílem od alba „Tragic Idol“, které před třinácti lety završilo lepší návratovou část kariéry Paradise Lost. Letos jsou Britové kompozičně silní, dokáží velmi dobře pracovat se stylem, který během let vyzrál do konečné a pravděpodobně už neměnné podoby, což většina fanoušků kvituje, protože za třicet let, které uběhly od vydání „Draconian Times“, i oni dospěli do pozice usedlých tatíků, kteří přílišné a radikální změny nemají rádi.
|
